Re: Naši bratranci ze samoty

Hanko, jako bych četla svoje řádky. Úplně totožný příběh - útěk z malého města hned po matuře do Prahy, o které jsem snila zhruba od deseti let. Dalších cca deset let užívání velkoměsta a pak ruku v ruce s dětmi úplná změna pohledu, agresívní pocity v metru, pocit nepřirozenosti prostředí a deprese, když se od rodičů z domu a zahrádky v neděli (jezdíme tem téměř každý víkend) vracíme do Prahy. Stačí ty příšerné industriální nárazníky, které číhají, ať jedeš odkudkoli, a už mám slzy v očích. Teď snad začíná svítat, už jednáme o koupi starého domku na vlaku kouštíček za Prahou, muži se taky moc nechce - rozený žižkovák, jenže uznává, že s dvěma dcerami, které už budou ve škole, je jedna plus jedna prostě málo. Jenže se toho zase bojí, nejraději by to koupil a pak pronajímal ("Vždyť budeme úplně bez koruny") a to už nevydejcham, když mám tu perspektivu útěku. Úplný odchod z dosahu Prahy nepřipadá - stejně jako u Tebe z profesních důvodů - v úvahu, ale aspoň tohle polořešení si vzít nenechám. Uf, tak jsem to ze sebe vychrlila. Držím Ti palce ani nevíš jak moc. Protože tak je vlastně držím i sobě. Martina