2.6.2004 13:06:34 Jarka, 1 dítě
Jedna z mnoha
Teda, Jirko, ten Váš příspěvek mě pěkně nadzvedl! Jsem ta "potrefená husa", která se ozývá, jsem samoživitelka - nechlubím se tím, nerozestírám to nad sebou jako deštník, ale ani se za to nestydím. Co se týče sociálních dávek a toho, že mě daňoví poplatníci živí, nad tím se mohu jen zasmát. Sama platím nemalé daně, od státu žádné dávky neberu, podnikám, živím se poctivě, pracuji často i o víkendech a to jen proto, že chci pro sebe a svou dceru zajistit stejný standard, jako by měla v úplné rodině. Nevybrala jsem si svůj "osud" matky samoživitelky určitě dobrovolně, představovala jsem si svůj život úplně jinak, než jak se nakonec vyvíjel a rozhodně nejsem nijak "odvázaná" z toho, že musím dělat mámu-tátu (protože táta ten se o dceru vůbec nezajímá). Překonala jsem i fyzické napadení bývalého partnera (o psychickém raději vůbec nemluvím), dlužné výživné jsem "vydobila" po pěti letech soudů (nakonec mi velmi pomohl soukromý exekutor). Nemám žádného přítele ne proto, že bych ho nechtěla, ale zřejmě mi nebylo souzeno být ve správný čas a na správném místě, takže jsem prostě s dcerou sama. Víte, ono je strašně jednoduché šmahem takové matky odsoudit, že nepracují, ale řada zaměstnavatelů vás prostě nepřijme jen proto, že jste rodič s malým dítětem bez "hlídání". I to byl jeden z důvodů, proč jsem nakonec začala podnikat. Mohu vás ubezpečit, že bych stokrát raději měla milujícího partnera, kopu dětí a babičky na hlídání k dispozici. Zkuste se na chvíli vžít do situace, že jste úplně sám, partnera jste přestal zajímat a zůstalo Vám dítě, které absolutně nechápe proč, zač a kterému chcete vytvořit alespoň trošku láskyplné zázemí... Pak kritizujte! Život matky samoživitelky - tak jak já ho znám - totiž opravdu není peříčko.
Odpovědět