Rozmazlujme, malinký jsou jen jednou

Náš první spinkal od narození v postýlce(to jsme ještě byli uvědomělí rodiče) pak mu v 6 měsících začaly růst zoubky a v naší posteli zkončil stejně. Měli jsme pár záchvatů, že jako by se do postýlky vrátil, ale neuspěli jsme. mě teda v postýlce nevadil, ale manžel nadával, že se nevyspí. Pak jsem si řekla, že miminko je jen jednou a že nikdy mě nebude tak moc potřebovat jako teď a neřešila jsem to. Buď spinkal u nás a nebo když byl větší, tak jsme spávala u něj. Musím dodat, že jsem maminka, která by přes den nikdy dítě neodložila do postýlky kvůli žehlení, nebo jiným domácím pracem. Přes den jsem se synovi maximálně věnovala a práce přišla na řadu buď když manžel dorazil domů, nebo v noci. A Vašík byl taky vždy miminko o kterém všichni říkali, že asi ani neumí plakat a opravdu takový byl, vše ho vždy nadchlo a se všemi se rád kamarádil. Dnes je mu skoro šest, už tak dva roky spinká zcela spontánně ve své postýlce a je spokojený moc. Naopak znám dlouhou řadu dětí od "zásadových rodičů" které ještěv pozdním věku trvají na společném spaní s rodiči a trápí je noční můry apod. často mám pocit, že ty děti se dostanou do období, kdy už si zvládnou vynutit to, co třeba v roce prostě bylo nepřípustné a oni si musejí někde dohnat deficit. Ale to je jen má doměnka. myslím, že každá z nás to dělá jen s největším svědomím a vědomím i když si někdo jiný myslí, že je to vlastně špatně. Myslím, že když budeme svoje děti skutečně milovat, tedy ani dusit ani jim nechávat naprosto volné pole působnosti, tak bude vše v nejlepším pořádku.
Hezký zbytek víkendu s dětmi všem :o))