16.3.2008 20:43:29 Piru
taky jsem maceška
Potkal mě podobný osud jako většinu pisatelek a přeci dost jiný. S nynějším manželem jsem 7 let, žiji s ním 5 let a svoji jsme 3,5 roku. Jeho synovi je dnes 7 a půl. Do jeho tří let ho manžel navštěvoval v místě jeho bydliště (žil s maminkou u jejích rodičů) jedno odpoledne každý týden. Pak měla nastat klasická situace každý druhý víkend. Právě v období 3. narozenin maminka zemřela na rakovinu. Nastal kolotoč jednání se sociálkami, chtěli jsme chlapce k sobě, jednak má otce, tak proč s ním nežít, a také jsme zásadně nesouhlasili s "výchovou" prarodičů. Oni však nechtěli ani slyšet ani mluvit, slýchali jsme hrozné věci. Se mnou jako potenciální náhradní matkou se nikdo nebavil, byla jsem cizí člověk, který nemá do čeho zasahovat. Neexistovala jsem ani pro sociálku. Vše skončilo naší svatbou (najednou jsem nebyla cizí), fondem ohrožených dětí a ročním procesem zvykání. Syna jsme nejprve několik měsíců vozili 30 km v sobotu i v neděli k nám (nechtěl u nás spát), pak byl u nás každý víkend, postupně 3 dny, manžel nastoupil na rodičovskou a po 4. narozeninách šel synek u nás do školky. K babičce jezdí každých 14 dní + prázdniny, 2x týdně mu volá, je to její jediné vnouče.Teď máme 19-měsíčního syna, bráškové se zbožňují, "babička" ho přijala téměř za vlastního, chová se mile, ve všem se dohodneme, ale stále jsem ostražitá. Jakub mi asi do 5 let říkal teto, dnes už jsem mamka, ale o mamince ví vše. Teď už mám problém jenom já. Miminko je moc roztomilé, zatímco Kubík hyperaktivní divočák. Stále mám pocit, že mám toho vlastního radši, bojuji s tím a doufám, že až mimi přestane být roztomilé zjistím,že jsem se trápila zbytečně. Protože ty velké má člověk rád trochu jinak.
Odpovědět