Re: další maceška
Ahoj, tak já jsem taky maceška zhruba 4,5 roku. Pročetla jsem si vaše názory a je vidět, že zkušenosti jsou opravdu různé. Hodně záleží na povahách "zúčastněných". Moje zkušenosti jsou asi takové, že hodně biologických matek, když jdou děti na víkend k tatínkovi, tak víc vidí to, že tam bude nějaká macecha, než to, že tam bude hlavně tatínek. O manželovi děti se starám asi jako by se starala každá jiná máma o děti, snažím se, aby jim zde nic nechybělo a cítili se u nás dobře. Přesto, co se týká výchovy, tak hlavní díl patří manželovi, myslím si, že zásadní rozhodování vě věci výchovy přísluší především biologickým rodičům, já mohu děti určitým směrem vést, ale musím respektovat především přání rodičů. To je myslím takový trochu úděl macech, respektovat, ale nevnucovat. Nicméně od začátku jsou s "naší" biologickou matkou dost velké problémy, ale to je dáno její povahou. Za krachem vztahu bylo její věčné tyranizování a urážení manžela. Jeho odchod byl vcelku logické vyústění jejich vztahu. V dnešní době se myslím nedá předpokládat, že by si člověk nenašel nového partnera, bohužel jsou tací (a je jedno, jestli jde o biologickou matku nebo otce), kteří nedokážou skousnout, že jejich bývalý partner má nový život a je šťastný. Jejich jediným cílem je pak nového partnera urážet, protože se bojí, že by ho děti mohly mít raději. Nikdy jsem neměla snahu se stavět do role matky, neviděla jsem důvod, když manželovy děti matku mají. Přesto jsem z toho byla osočována, že se jí snažím děti vzít. Jednou nadávala, že se o děti starám, pak zase že se o ně nestarám, jednou, že jí je chci vzít, pak zase, že o ně nemám zájem. A bylo jedno, jaká byla skutečnost. Jakmile zjistila, že mě děti mají rádi a přijaly mě, začala je očkovat a urážet mě před nima. Aby se nějak pomstila nebo udělala nějaký problém, je schopna to udělat i skrz ty děti, aniž by přemýšlela, že tím ublíží jenom jim. Začátky byly plné urážek, řvaní, vyhrožování, nicméně jsem šla do vztahu, o kterém jsem věděla, že zde budou figurovat nevlastní děti, ale respektovala jsem to a byla rozhodnutá, že na těch dětech nikdy nebudu řešit problémy, které s biologickou matkou nastanou. Teď po pár letech mám někdy pocit, že má snaha byla tak trochu k ničemu, protože náš vztah s dětma je tak trochu na úrovni, že se tolerujeme. Mladší dcera byla natolik matkou zpracována, že má pocit,že jsem tu jen od toho, abych jí ublížila, nedokáže si zatím v hlavě srovnat, že tomu tak není. A je mi líto, že biologická matka, kvůli mstě manželovi dokázala využít dětí a zamotat jim hlavinky, budou z toho mít problémy jen oni. Přesto věřím, že jsou i biologické matky, které jednají v zájmu svých dětí, ostatně jsem se tady i o pár z nich dočetla, a své pocity křivdy, uražení a strachu dokážou ovládnout natolik, že se to nepodepíše na dětech. Vždyť, kdo nejvíce trpí, když slyší, jak se rodiče (nebo většinou jeden rodič toho druhého) vzájemně urážejí? Děti z toho rozhodně dobrý pocit zadostiučinění nemají a i biologická matka i macecha by se kvůli nim měly naučit spoustu věcí spolknout. Pokud mají být děti na prvním místě, tak to bez toho nejde.
Odpovědět