Re: Lucie, adoptivní děti jsou také "vlastní"

Souhlasím. My jsme podali žádost o adopci v roce 1997 ( mimochodem na Vánoce 1998 už jsme byli tři) a přípraka v té době nebyla povinná. My jme chodili na přednášky, které se konaly v KU v Praze-Krči, byly i dvě víkendové akce a závěrečné výjezdní soustředění, zdůrazňuji, že tenkrát to bylo dobrovolné.

Lze diskutovat o obsahu, rozsahu a formě přípravy, ale myslím, že rozhodně nebyla zbytečná. Já vidím smysl přípravky ve dvou věcech.

- Potřebné informace o NRP si většina lidí samozřejmě dokáže najít i bez přípravky, ale některé otázky bych si možná bez přednášek ani nepoložila.

- Přípravka opravdu přispěla k tomu, že jsme s manželem měli mnohem víc jasno v tom, na co si "troufneme" z hlediska zdravotního stavu děťátka, etnika apod.

- V rámci přípravky jsme se mohli podívat na děti v KU. Kdybych nechala mluvit emoce, vzala bych si je snad všechny!

A ještě jedna věc, pro adoptivní rodiče i děti je lepší, když bezdětný pár nebere neplodnost jako tragédii a ránu osudu, ale spíš jako výzvu ...- Vím, je to těžké. Možná mám "štěstí": o tom, ře možná budu mít problém otěhotnět jsem věděla někdy od 16 let, tedy mnohem dříve, než jsem o dítěti uvažovala.
Bylo tedy dost času s neplodností vnitřně vypořádat. S vědomím, že "bude problém" jsme se s manželem brali ....
Zkrátka můj syn není náhražka biologického potomka.