Re: Tak to sis troufla dost,

Leni, tak to je opravdu moc smutný. Já osobně bych něco takového asi neunesla a milého přítele bych vykopla. Buď by mu léčba šokem pomohla anebo by se to prostě rozseklo. Vždyť i s miminkem se dá časem najít fajn chlap, který bude mít tvé dítě hodně moc rád. Ty mu musíš ukázat, že se bez něj obejdeš. Vždyť pokud tě nepodrží teď když to nejvíc potřebuješ, tak jak se na něj můžeš spolehnout? A zůstávat s ním jen proto, že to je otec tvého dítěte taky není dobrý. Jsem z rozvedeného manželství a jsem ráda, že moje matka se s otcem rozvedla. Pravda až někdy ve 14 letech a pěkně jsme si to užívali a dodnes jí vnitřně vyčítám, že to neudělala mnohem dříve. Mám teď 4,5 měsíční holčičku a s manželem jsme se nemohli na dětech domluvit. Zajímala ho jen práce, práce a práce. Navíc bych řekla, že měla strach a vnitřně se na to necítil. A to jsme spolu byli 13 let, no prostě vztah skoro na rozvod. No jenže jednou to tak nějak samo přišlo a když jsem mu řekla, že jsem v tom, tak sice neskákal do stropu(neumí dávat city najevo), ale řekl, že to není nic co by jsme si neplánovali. Prostě to přišlo, nebrala jsem půl roku antikoncepci, on to věděl a podle toho se vždy zařídil, ale jednou to prostě dopadlo. Celých 9 měsíců jsme se o těhotenství zas až tolik nebavili, on si to asi nedokázal moc představit. Ale byl se mnou a i když mi to neřekl, tak jsem viděla, že se mu moje bříško líbí. Nakonec se malá narodila o 6 týdnů dříve a taťka to bys viděla jak s námi šupajdil do porodnice, bylo vidět, že má dost strach. A když se narodila tak bylo vidět, že jí má hned moc rád. A i teď. U mě to dopadlo dobře a tak ti přeji aby i u tebe se to dalo do pořádku a byli jste s miminkem štastní.