Něco na tom je...

Já jsem si po desetiletém vztahu se svým přítelem dovolila také otěhotnět, a i když mi bylo dopředu řečeno, že je to bude konec našeho vztahu, tak jsem to prostě riskla. Nejdříve bylo doma hodně dusno a já se smiřovala s tím, že zůstanu s malou sama. S postupujícím těhotenstvím začal být přítel stále starostlivější a po porodu se změnil úplně. Vlastně dodnes ho občas pozoruji s němým údivem. Malou miluje nade vše, nedá na ní vůbec dopustit a mám pocit, že teď žije jenom pro ni. Dokonce jsme se po dvou měsících po porodu vzali a to byl manžel přísný odpůrce svatby. No, všechno se nám narozením malé převrátilo na ruby, ale již téměž dva roky si připadám jako ve splněném snu. Manžela mi teď všichni skoro závidí a já žasnu, v koho se mi ten bručoun a škarohlíd proměnil. Asi budu taky věřit na pohádky...