Hra, nebo nudná dřina?

Docela by mě zajímalo, kde hledat tu hranici mezi hrou a nuceným cvičením? Je jasné, že ze začátku to asi každé dítě baví, když hraje na nástroj, který si samo vybere. Ale cvičit se musí. Je jen otázkou času, jak dlouho to bude dítě akceptovat.

Sama si vzpomínám na to, jak jsem jako dítě hrála na flétničku. Asi tak rok, dva s nadšením, další roky už spíš automaticky (jako poslušná dcerka :-). Každodenní cvičení jsem brala jako povinnost podobnou učení, rozhodně si nevzpomínám, že bych si hrála jen tak pro zábavu...Když to teď hodnotím, vlastně nechápu, na co to celé je. Že bych si dneska ve volných chvílích hrála na flétnu???? Když mě to ani tenkrát moc nebralo? Spíš to dělalo radost rodičům, když chodili na koncerty a když jsem jim hrála u vánočního stromečku. Vlastně ani nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně, že mě do toho rodiče nutili (nebyl to nějaký šílený nátlak, ale já taky nijak šíleně nevzdorovala - chápejte, byla jsem poslušná holčička :-).

To mě spíš přijde rozumný nějaký sport, tam se dá předpokládat, že to třeba vydrží až do dospělosti. A i když i při sportu se musí trénovat a není na to pokaždé chuť, pořád mi to přijde smysluplnější než hudebka...