Re: Jak to děláte?

Ahojky Ivano,
mé první (vytoužené) dítě se mi narodilo v 21 letech, po té, co jsme se s manželem přestěhovali z Plzně do Brna, tzn. žádní příbuzní, žádné kamarádky, manžel nové místo atd. Naše nadšení z chlapečka se začalo pomalu vytrácet ve chvíli kdy nechtěl spát, jíst, já 14 dnů po porodu přišla o mléko, normální mléko (Sunar) zvracel, 7 denní pobyt v nemocnici a diagnoza alergie na kr.mléko. Pak se to na čas zlepšilo a s nástupen tuhé stravy zase zhoršilo, protože nic nechtěl. A v tu chvíli (Kubíkovi bylo 7 měsíců) jsem zjistila, že čekáme další miminko. ŠOK!!! Mé rozhodnutí bez přemýšlení POTRAT!! 7 měsíců jsem pořádně nespala, nebyla u holiče, nikdo mi Kubu nepohlídal ani na 10 min., žádné kamarádky na pokec, manžel chodil domů až večer. Naštěstí můj manžel mi to tenkrát rozmluvil. Když se Péťa narodil, bylo Kubovi 16 měsíců a musím říct, že byl vzorňák. Na kratší vzdálenosti chodil vzorně za ruku, na delší jsem ho nosila v nosítkách na zádech, v té době už spal sám ve svém pokojíčku a jedl (kromě mléčných výrobků) úplně všechno. No a Petřík byl zase vzorné mimino - kojení v pohodě, v noci celkem spal a jinak klidné, pohodové mimino. A dnes - je jim 5 a 4 roky. Jsou skvělí, tím nechci říct, že nevyvádějí lumpárny, ale to prostě k dětem patří.Myslím, že ani po té hmotné části nestrádají- chodí na kroužky, jezdí s náma na lyže, k moři, do hor, zkrátka jak mě co napadne. Prostě sbalím batoh a někam jedem. Hrozně je miluju!!! Někdy by se láskou snědli a jindy zase s chutí uškrtili. A proto když jsem zjistila, že jsem těhotná, tak mě slovo POTRAT už vůbec nenapadlo!!!! Kluci se na sourozence moc těší, samozřejmě si přejí sestřičku!!!Tak uvidíme. Měj se fajn Dáda