Re: Máma, táta ...

Milá Míšo, díky za povzbuzení, určitě nám ho je třeba, ostatně jako čas od času každému. Ale abych byl upřímný, opravdu Tvůj optimismus nesdílím, víš ono je mu už 16 let a to se lidi až zas tak moc nemění. Smířili jsme se s tím a vrásky si z toho neděláme, doufáme, že i přes tento "malý handicap" si z doby strávené u nás odnese do dalšího života něco pozitivního, třeba vědomí, že je tu někdo, komu na něm záleží a kdo ho má rád, i přes jeho "drobné charakterové vady". Za této situace asi opravdu nelze čekat víc.
Máme také zcela opačnou zkušenost se vzpomínkami na biologickou rodinu, než má Maceška s Helčou. Náš Kuba jakoby ani nikdy žádnou vlastní rodinu neměl, to období je zastřené černou tmou a až dosud nepronikla ven ani jediná vzpomínka, vůbec nic. Zkoušeli jsme kde co, bez výsledku. Nakonec jsme to nechali být, osobně se domnívám, že se, při své poměrně značné přirozené inteligenci,za svou původní rodinu velmi stydí a nepřeje si, aby mu byla jakkoliv připomínána. Tak to respektujeme. Myslím, že tady hraje velkou roli čas, musí se prostě se svým životem srovnat, minulým i tím současným, a to asi přijde až později.
Z toho všeho je vidět, jak je každé z těch dětí úplně jiné, přestože je spojuje vlastně stejný životní problém - ztráta vlastní rodiny, ztráta identity, pocit naprosté osamělosti - každý se s tím vyrovnává po svém.

Mecháček