6.1.2007 23:09:21 danaa
volala jsem policii a on se smál
Můj první manžel začal brát drogy, když jsem byla těhotná, během několika měsíců se změnil k nepoznání a poprvé mě fyzicky napadl v sedmém měsíci těhotenství.Jednou jsem v zoufalství vyběhla z domu i s kočárkem s několikaměsíčním dítětem a vyrazila k telefonní budce, která byla vzdálena kilometr. Bydleli jsme tehdy na vesnici a byl leden, patnáct pod nulou. Manžel se oblékl a běžel za mnou, a hrozně se smál a těšil se na tu legraci. Zavolala jsem policii a oni řekli, že přijedou k telefonní budce. Schovala jsem se s kočárkem do chodby blízkého domu, protože byla hrozná zima, každou půl minutu jsem vykukovala, jestli už tam stojí auto, a když ani po 50 minutách nikdo nepřijel (manžel mezitím odešel domů), volala jsem znovu. Policajti mi řekli, že jeli kolem, ale že nikoho neviděli a teď že už nepřijedou, že mají hlášenou krádež. Musela jsem se vrátit domů. Při dalším incidentu byli policité naštěstí vstřícnější, ale i tak se jim manžel smál do obličeje a všechno popřel. Já se zatím schovávala u sousedky, než si pro něj přijel jeho bratr, jinak by mi ho zase vrátili domů. Při tom posledním incidentu mi však stihnul poškodit krční páteř - následky mám stále i po deseti letech. Pak už se mi naštěstí podařilo se od něj odstěhovat a rozvést se, ale i tak byl boj o bydlení a dítě ještě nesmírně psychicky vyčerpávající. Kdyby tehdy byla možnost jako je nyní, bylo by to mnohem lehčí.
Odpovědět