Jak se nezamilovat? Snadno

Přečetla jsem si článek a s hrůzou si uvědomila, že se za těch osm let ve FDN Brno mnoho nezměnilo.
Dnes mi doma odmlouvá zdravý, krásný osmiletý kluk. Jen naši blízcí vědí, že se mu přes půl bříška táhne jizva. Proč?
Míša se narodil císařským řezem s poctivými čtyřmi kily porodní váhy a od začátku se měl čile k světu. Ve třech týdnech začal najednou horečkovat. Jeho pediatrička nám okamžitě doporučila jet do nemocnice – u takového miminka horečka hlásí vážný problém. Ve FDN Brno nás chvíli nechali čekat v narvané čekárně, ale faktem je, že nás vzali přednostně – jiné tak malé mimčo tam nebylo. Doktorka na něj koukla jedním okem, zeptala se na příznaky, z kterých jsem objektivně mohli uvést jen tu horečku a poslala nás na rentgen (!). Rentgen nic neukázal tak prý máme jít domů a horečku srážet ibuprofenem. Konec, tečka.
Po dvou dnech, kdy se mi synek nechtěl hnout od prsu a přesto zhubl na porodní váhu, plakal, kroutil se a vzdychal (i miminko umí vzdychat!), kdy jsme střídavě jásali nad poklesem teploty po ibuprofenu a propadali zoufalství, když začala lézt zase nahoru, nás měli v nemocnici zpět. Tatáž doktorka koukla do papírů a povídá: “ Já mu nevzala moč? To jsem ale kráva…“ Já to tehdy neslyšela, protože jsem konejšila synka, ale manželovi to vyrazilo dech natolik, že ani nehlesl. Později mi řekl, že ještěže tak, že by jí jinak asi přerazil.
A tak si nás tam nechali s prudkým zánětem močových cest. Sice bylo vidět, s jakým „nadšením“, ale kojila jsem, tak jim nic jiného nezbylo.
14 dní jsem proseděla na kovové židli vedle postýlky, ve které ležel synek napojený na infúzi, kojila toho hladovce shrbená a zkroucená, vecpaná mezi dvě postýlky, doufala, že mě sestra v noci vzbudí, až se malý probudí na kojení (dostala jsem lůžko v pokoji na druhém konci chodby a po dvou nocích na židli jsem si už musela jít lehnout), lezla sestrám na nervy svou snahou starat se o něho sama (představte si, že jsem své první miminko chtěla sama převlékat a přebalovat!) a marně naháněla doktory a snažila se zjistit, proč má proboha v jeho věku zánět ledvin! Po sérii vyšetření, kdy nás šoupali sem a tam jak balík s mléčným přívěskem (co jiného jsem pro ně byla, než otravný stroj na mléko) a já se zase nic nedozvěděla, už jsem se fakt sesypala (žádný div v šestinedělí). Když se do toho naštvaně vložil manžel, doktorka se hrozně divila, co prý mi je, vždyť mi přece všechno říká!
Po 14 dnech jsme z nemocnice vypadli a doufali, že to byla jen noční můra, která se nebude opakovat. Za tři týdny jsme tam byli zpátky se stejnou diagnózou.
Ukázalo se, že překážka na močovodu sama od sebe nezmizí, dál bude městnat moč a v ní se budou vesele množit „zubaté potvůrky“ – třeba obyčejné E.coli. Náš druhý pobyt v této nemocnici byl o něco veselejší, byly totiž prázdniny a my byli na oddělení pro velké děti. Sestry prima a dokonce se našel i jeden (!) mladý doktor, který mi podrobně vysvětlil, co že to malému vlastně je a co se s tím dá dělat a že nejlepší by zřejmě bylo operovat. Teď ale bude muset být trvale na chemoprofilaxi, aby se záněty neopakovaly.
Potřetí jsme v dětské skončili, když bylo Míšovi osm měsíců, po lékařem doporučeném vysazení léků (byl bez nich přesně tři dny). Tehdy to bylo nejhorší a mně konečně došlo, že lékaři opravdu nejsou „bozi v bílých pláštích“. Při vizitě lékařka vtrhla do pokoje, nepozdravila, maximálně mě sprdla, proč není malý svlečený, řvoucí a vyděšené batole fofrem prohlédla, na nic se nezeptala, načmárala něco do karty a zmizela. A chraň bůh, abych se do karty podívala! Když to sestry zjistily, prostě ji odnesly. A taky třeba odnesly malého neznámo kam a když ho vrátily, opět řvoucího a vyděšeného, ukázalo se, že byl na odběru krve. Když jsem protestovala, proč mi to neřekly, abych mohla být s ním, divily se proč jako. Stále jsem kojila, synek nebyl žádný drobek a udržet ho při tom v náručí už se prostě nedalo. Tak jsem si ho začala brát na kojení na pokoj. Když se o tom dozvěděla doktorka, vyjela na mě, jak si to představuju, na mém pokoji je jiná mikroflóra, co když malý něco chytí (narvaný antibiotiky až po uši). Na můj dotaz, ať mi tedy poradí, jak mám v pokoji pro pět dětí se dvěma maminkami nakojit na židli skoro osmikilové batole a jestli mi v tom případě doporučí přestat kojit, jen něco zakoktala a ztratila se.
Když nám pak při propouštění urolog na dotaz, zda není možné těm infektům trvale zabránit, řekl, že se nedá nic dělat, že s tím prostě bude muset žít, došla nám trpělivost.
Zkontaktovali jsme dětskou urologii v Olomouci a objednali se. Mezitím Míšovi zase našli v moči bakterii, bohužel nějakou pěkně odolnou mršku. Nefrolog pokrčil rameny – znova hospitalizace a antibiotická léčba. Nakonec jsme ho ukecali, antibiotikum sehnali sami a jezdili denně na injekci. Míšovi totiž subjektivně vůbec nic nebylo.
A pak jsme konečně absolvovali vyšetření v Olomouci. Okamžitě zařazení do operačního programu, operace za dva měsíce, pokud prý nechceme, aby skončil s jednou ledvinou.
A teď tohle smutné vyprávění nabírá obrátky ke šťastnému konci.
Míšu operovali téměř přesně na den rok od jeho první zkušenosti s nemocnicí. Na olomoucké dětské klinice jsme měli pro sebe svůj pokoj. Dostali jsme ho už na předoperační vyšetření v narkóze, ale moc jsme v něm nepobyli. Na vyšetření jsme mohli přijít brzy ráno (to šlo, máme v Olomouci příbuzné), odejít jsme měli odpoledne, až bude prcek bezpečně z narkózy venku, ale už po obědě mi doktorka s pohledem na synka lítajícího jak čamrda po chodbě, povídá: „Víte co, běžte. Evidentně už nás nepotřebuje“.
Na operaci nastupoval taky brzy ráno, odnesla jsem ho skoro až na operační sál. Hned po operaci mi ho ukázali a doktorka mě posílala domů (do Brna) s tím, že na JIPku za ním nemůžu. Já už ale byla vycvičená, šla za primářem, dostala místo na společném maminkovském pokoji a hned druhý den seděla na JIPce u Míšovy postýlky. Dostala jsem ho odtamtud o den dříve! Hlavně díky primáři, který byl sice srandista, ale měl rozum a pochopení. Míša nechce pít z flašky? No tak ho nakojte! Nebudeme vědět, kolik toho vypil? No bóže, hlavně že je spokojený. Potřebuje pochovat? Tak si k němu lehněte! Chlapeček na vedlejším lůžku měl stejnou operaci jako Míša dělanou dvě hodiny před ním, ale nemohl mít u sebe maminku (3 další sourozenci) a z JIPky šel až den po nás. To o něčem svědčí, ne?
Na oddělení jsem si po zkušenostech z Brna připadala jako v ráji. Ráno po snídani sestra ohlásila vizitu, přišla příjemná usměvavá doktorka, pozdravila, zeptala se, jak se vede, co nového, pak požádala, ať malého rozbalím, prohlédla ho, nechala zabalit a řekla co a jak dál. Žádné stresy, nervy, Míša se celou dobu culil. Nechce spát v postýlce? Vemte si kočárek! Venku je pěkně, zítra se běžte projít do zahrady. Přijela za Vámi parta kamarádů v historických kostýmech? Proč jste je nevzali nahoru na oddělení? Já jen zírala. Žádný lékařský zásah neproběhl beze mě, o všem mě informovali, lékařka mi kreslila do notesu močové ústrojí a vysvětlovala, co proběhlo a co může nastat… Prostě jsem si připadala jak ve snu.
A když nás propustili a my po týdnu při kontrolním odběru s hrůzou zjistili, že má Míša v moči zase tu stejnou potvoru, jako před pár měsíci, v Olomouci mu vyčistili předkožku a potvora byla pryč. Bez antibiotik. Že to nenapadlo doktory v Brně? Mají toho přece tolik…

Když se dnes dívám na svého šikovného, hubatého, spokojeného osmiletého syna, s vděčností vzpomínám na paní docentku z Olomouce, která svým rozhodnutím zřejmě zachránila jeho malou ledvinu, a na všechny tamní lékaře a sestry, kteří nám tu těžkou dobu svým přístupem co nejvíce usnadnili. A na FDN Brno? Na tu se snažím zapomenout.