Na začátku celého příběhu jsem si říkala, že moje silná nespokojenost je možná jen dalším projevem mé netolerance, nepřizpůsobivosti a velké náročnosti.
Tato historka je už víc než 6 týdnů stará. Jak jsem byla v jejím průběhu rozběsněná do bílého žáru a ochotná brněnskou Dětskou nemocnici rozmetat vlastníma rukama (jen kdyby v ní nebylo moje dítě), jak jsem se chystala, že tam udělám hodně, ale opravdu HODNĚ zle, jen co odtamtud Darka dostaneme (nedopustím, aby se kvůli mému vzteku odreagovávali na dítěti), tak se nakonec nic nestalo. Sice jsme se s manželem shodli, že bychom s tím ROZHODNĚ měli něco udělat, ale pak jsme pak oba dva zapadli do víru všednodennosti, řešili jsme ty spousty každodenních maličkostí, které každý rodič zná, a na odvetnou či nápravnou akci jaksi nedošlo. Psát teď, po takové době, stížnost - to snad ani nemá smysl. Ale mohu o tom všem aspoň napsat na Rodinu, abych trošku poškodila dobré jméno tohoto "podniku". I když - zatím jsem mezi rodiči neslyšela, že by nějaké měl.
Ještě malá poznámka - kdyby snad měl někdo z Vás dojem, že už něco takového četl, je to docela dobře možné. Když to bylo aktuální, ulevovala jsem si v diskusi Dítě v nemocnici.
Na začátku celého příběhu jsem si říkala, že moje silná nespokojenost je možná jen dalším projevem mé netolerance, nepřizpůsobivosti a velké náročnosti. Od té doby jsem si ovšem pohovořila s více lidmi, kteří měli s Dětskou co do činění, a dospěla jsem k závěru, že tentokrát ne. FDN je prostě "vyhlášená" - myslím tím vyhlášená v tom nejhorším slova smyslu.
Mám pocit, že to, co v Dětské zažijete, opravdu hodně závisí na tom, o které oddělení se jedná - tam, kde už zasáhla Archa Chantall, je to mnohem lepší (a nejenom ve vybavení, i v přístupu). Nevím, čím to je, jestli se bojí, že někdo přijde na kontrolu... Na chirurgii je to ovšem jak ve zlém snu.
Když tam Darka přivezli (byl u babičky, takže ho tam vezli nějací její známí lékaři), honili ho dvě hodiny sem tam po nemocnici a čekalo se na všelijaká vyšetření. Nebyla jsem u toho, takže nevím, jestli to mohlo být rychlejší, možná ne. Pak tam ale dorazil manžel, a co ten povídal...
Když se ptal, jestli je možné, aby tam s Darkem někdo zůstal, dozvěděl se, že to tedy rozhodně v žádném případě ne. Pravda, Darkovi už bylo 6, ale jak se pak ukázalo, ono to není možné ani u mladších dětí. Mají tam JEDEN (!) pokoj, ve kterém může být jedna maminka s dítětem mladším tří let, ovšem pouze po předchozí domluvě. Vím, že třeba na interně to chodí jinak, kamarádka tam normálně byla se čtyřletou dcerou a ještě s sebou měla mladší, kterou kojila, ale mě kupodivu zajímala chirurgie a ne interna.
Dejme tomu, že by se dalo pochopit, že nejsou prostorové možnosti, aby tam rodiče mohli být přes noc - budiž, je to tam opravdu hodně stísněné. Ovšem - návštěvy jsou ve všední den 15:30-17:30, o víkendu ještě i 9:30-11:30. Co to je za pitomost?!!! Kde jsou práva dětského pacienta v nemocnici, jeho nárok na pokud možno trvalou přítomnost někoho blízkého? Tohle už není věc vybavení, prostor nebo peněz, ale jen a pouze ochoty, nemůžu si pomoct. Manžel tam přinesl nějaké věci, ale stálo ho to hodně přemlouvání, aby je vůbec Darkovi mohl zanést - bylo totiž zrovna mezi návštěvními hodinami, takže tam neměl co dělat. A ať si prý zavoláme ve tři, to budou výsledky rozboru krve, pak nám řeknou, co dál.
Když tam manžel v ty tři skutečně volal, sestra mu oznámila, že to slepák opravdu je a už ho uspávají. Copak není pravidlem, že dají vědět rodičům, než začnou dítě anestezovat? Já nevím, nemám zkušenost, ale pokládala bych to za lidské a naprosto normální. Je mně jasné, že by třeba nečekali, až tam přijedeme, ale oznámit by to snad měli, ne? Hlavně ale vůbec manžela neměli posílat pryč, mohl tam s ním být a pomoct mu to celé zvládnout. Takhle mu jen do telefonu řekli, ať si zavoláme o půl páté. Ptal se, jestli by byla možnost tam přijet a být s Darkem, až se bude probouzet, ale dozvěděl se, že to by se jenom díval na spící dítě a ať si zavolá o půl páté.
O půl páté jsem volala já. Prý už je po operaci a spí, nashledanou. Ještě se mně podařilo udržet sestru u telefonu a zeptat se, jestli tam manžel může přijet na to probouzení (jen na vysvětlenou - kojím, tak proto tam jezdil manžel) - prý ať klidně přijede, ale o půl šesté ho stejně vyhodí, protože končí návštěvy, a navíc by se jenom díval na spící dítě. Vysvětlila jsem, že když já jsem se jako dítě probouzela z narkózy, měla jsem halucinace, bylo to dost hrozné a ráda bych toho Darka ušetřila, a ptala jsem se, proč by tam tedy manžel nemohl zůstat. Protože končí návštěvní hodiny! Tak jsem opět vysvětlila, že nechápu proč, a to už tedy sestru rozlítilo: "Víte co, pani, já nemám čas se tady s váma bavit, tak si teda přijeďte a buďte si tady třeba do půlnoci, ano?! Nashledanou!!!" A práskla telefonem. A tak tam manžel tedy jel.
Za prvé - na to spící dítě se díval pouhé čtvrt hodiny, pak se Darek začal probírat. To to opravdu nevěděli, že se probudí dřív, než návštěvní hodiny skončí, nebo tam ty rodiče nechtějí až tak, že jim vědomě lžou?
Za druhé - první, co Darek udělal, bylo to, že se na manžela "vrhl" (v rámci možností, pochopitelně). Ještě dobře, že tam byl, ať mně někdo vykládá, že je to zbytečné!
Za třetí - peníze sice nejsou na nic (a ze všeho nejmíň na slušné chování), ale na pokoji je televize! Takže tam právě běžel Souboj Titánů. Když si vzpomenu, jak jsem se bála, když jsem se z narkózy probouzela já (bylo mně 8), a vylepším si to o vzájemně se vraždící a příšerně řvoucí příšery - to je tedy drsná představa! Darek si později stěžoval, že se jednou stalo, že kluci, co tam byli s ním, se chtěli dívat, ale usnuli u toho a televize běžela celou noc. Jeho nenapadlo říct sestrám (vypínač hledal a nenašel) a sestry nenapadlo to vypnout…
Za čtvrté - manžel tam nakonec byl od pěti do půl desáté, a za tu dobu tam sestra přišla jednou! Malé dítě, které leželo na jedné ze dvou dalších postelí, se probudilo, a ptalo se, co má dělat, když se mu chce čurat. Manžel se pokoušel sehnat sestru, aby to zjistil, ale marně. Nakonec to vyřešil třetí kluk, který tam byl, už dost velký a těsně před propuštěním, který někam vyrazil a vrátil se odtamtud s informací, že ten malej má jít na nočník. A pak ho vylili do umyvadla. Když se nad tím manžel podivoval, kluk mu řekl, že tak se to tam dělá.
Za páté - když jsem tam další den byla já, ptala jsem se sestry, kdy by tak Darka mohli pustit. "No to vám teda první den po operaci říct nemůžu, pani!" Tak jsem poslala SMS naší pediatričce a ta jednoduše napsala - pokud nejsou komplikace, hospitalizace trvá 5 dní. To mně to tam nemohli říct stejně?
Za šesté - jakékoli informace prý podává lékař telefonicky mezi 7:00 a 8:00 ráno. To tedy jako rodič nemám právo na častější informace než jednou denně?! A dovolám se tam vůbec, nebudou tam volat všichni?
Za sedmé - nesmí pít nic jiného, než nemocniční čaj. Ten je ovšem takového druhu, že ho Darek skoro nepil. Docela mě to překvapilo - chápu, že nemůže cokoli, ale proč by ta přeslazená šílenost měla být to jediné přijatelné, to jsem tedy skutečně chtěla vědět.
Ještě první pooperační den večer volala moje maminka, která tam byla jako poslední, že si Darek stěžoval, že ho to břicho bolí jinde, než je rána. Takže to řekla sestře, která ji ujistila, že je to normální. Maminka ovšem chtěla radši mluvit s doktorem, a dozvěděla se, že to tedy v žádném případě nejde, protože jednak tam zrovna žádný není, a jednak se lékaři osobně s nikým zásadně nebaví, protože to by jim tam pak courala procesí rodičů. Jakékoli informace poskytuje pouze lékař, a to telefonicky mezi sedmou a osmou hodinou ranní.
Takže jsem další den ráno o půl osmé (zdálo se mně, že to docela je mezi sedmou a osmou) volala do nemocnice a žádala lékaře k telefonu, ale dozvěděla jsem se, že od sedmi mají konsilium a pak vizity a že NIKDY tam lékař není dřív než ve třičtvrtě na osm. Mno. Takže jsem tam volala ve třičtvrtě, ale stále byla vizita, uspěla jsem až ve čtvrt na devět. Ptala jsem se ho, jestli bychom tam s Darkem mohli trávit více času, než 2 hodiny denně, a on mně na to řekl: "Víte, u nás je to tak, že tady rodiče s dětmi mohou být celý den, jak chtějí." Namítala jsem, že den předtím sestry říkaly něco jiného, že totiž návštěvy jsou od půl čtvrté do půl šesté a přes to nejede vlak, a na to on: "Ano, to je pravda." Byli byste z toho moudří? Takže jsem mu oznámila, že to chápu tak, že tam můžeme být, jak uznáme za vhodné, a on to (ačkoli bez valného nadšení, ale to už bych asi chtěla moc) uznal. Pak jsem se ptala na to pití. Vysvětlil mně, že vtip je v tom, že dítě po operaci nesmí nic s bublinkami, protože to nadýmá, a nic kyselého (a zejména ne s vitaminem C), protože to dráždí na zvracení, a taky ne Colu (ani vyštěrchanou) takže v podstatě zbývá jen čaj, což je to, co jim tam dávají. Donést mu jiný čaj ale povolil. Dovedete si tedy jistě představit, jaké bylo moje překvapení, když mně tentýž den kolem desáté hodiny dopolední Darek sdělil, že už mohl jíst, první jídlo že byla snídaně (jogurt - vždycky jsem si myslela, že je kyselý), druhé svačina (dětská ovocná přesnídávka, skleničku měl ještě na stolku, takže mohu potvrdit - "Obohaceno vitaminem C"). Tak kdo je tady mimo - doktor, dietní sestra, sestry na oddělení nebo já?! Všichni evidentně v pořádku být nemůžeme.
Dále mně kamarádka, takto zdravotní sestra na dospělácké chirurgii (pravda, už je 10 let na mateřské, takže se něco třeba mohlo změnit, ale moc bych na to nesázela) sdělila, že pokud ona ví, tak pacientovi po operaci se první dvě hodiny měří tlak každých 15 minut, a pak dál ještě taky poměrně často, to už jsem zapomněla, jak přesně. "To chceš říct, že oni mu za ty 4,5 hodiny, co tam tvůj manžel u Darka byl, ten tlak nezměřili ani jednou?!" Ano, chci to říct. Ještě jsem se na to manžela speciálně ptala. Křivdila jsem jim, když jsem tvrdila, že se tam za tu dobu sestra ukázala jednou - ona tam byla 2x. Jednou přinesla druhým dvěma dětem teploměry a jednou Darkovi kapačku. O tlak ani žádný jiný aspekt jeho zdravotního stavu se nezajímala, takže mu jen manžel čas od času měřil tepovou frekvenci, víc s tím dělat nemohl.
Co taky není vůbec špatné je to, že děti tam sice mají zvonek na sestry, ale ten je u dveří a beztak jim o něm nikdo neřekl, takže kdyby měly nějaký problém, tak... A postýlky jsou dost vysoké, když jsem viděla Darka, jak se tváří, když se pokouší slézt, tak se mně draly slzy do očí. Já jsem po císařském řezu měla nad postelí hrazdičku, a nohy jsem z pelesti spouštěla na zem velmi pomalu a opatrně. Dětem se naskýtají v podstatě dvě možnosti - buď prostě sjet po zádech (o to se Darek pokoušel), nebo se otočit na břicho a… neviděla jsem tam nikoho, kdo by měl odvahu zkusit tuto variantu.
Také jsem si uvědomila jinou úžasnou věc - děti tam žijí ve vitrínách. Pokoje mají zdi do výšky asi tak metr, a zbytek je sklo. Ze všech stran. A těch pokojů je tam pět za sebou - z každého z nich je vidět do všech ostatních a do všech je vidět z chodby. Vedle pokoje, co byl Darek, byl pokoj velkých holek - řekla bych tak šestnáctiletých. A za ním pokoj velkých kluků. Jak těm holkám asi bylo, když na ně z jedné strany čuměli malí chlapečci a z druhé velcí puberťáci? Přišla sestra, holka vystrčila zadek, sestra jí něco píchla a zase šla. Brrr!!! Jak bylo těm klukům, neumím odhadnout, ale asi taky nic moc. Ochranu soukromí pacientů tam zajišťují mimo jiné i tak, že před každým pokojem na chodbě na stojánku jsou vystavené karty všech, kdo jsou uvnitř. Kdokoli jde kolem, může si počíst. Má to sice tu výhodu, že si mohou počíst i rodiče, kterým jinak nejsou ochotni nic sdělit, ale to by se snad dalo zařídit i jinak.
Na závěr už jenom dvě perličky: naše pediatrička říkala, že jedna maminka tam viděla sestru, která dala facku osmiměsíčnímu kojenci, že nechtěl pěkně otvírat pusu na jídlo. A když manžel Darka vyzvedával při propuštění, tak tam právě sestra něco dělala klukovi na vedlejší posteli - manžel neviděl, co přesně to bylo, ale kluk prý řval jak tur a zmítal se jak šílenec, manžel si myslí, že bolestí. Já vím, že měl jít na nějakou operaci s varlaty, ale v 9 hodin to asi ještě nemohl mít za sebou a být už i probraný z narkózy. Takže to nejspíš nějak souviselo s přípravou na operaci. Jestli ho cévkovali nebo něco... Každopádně sestra se s ním nemazlila: "Nech toho!" a "Uklidni se!" - takhle na něho hulákala. Kupodivu toho nenechal a neuklidnil se, takže si zavolala druhou a spolu ho nějak zvládly. Když si pomyslím, co asi před tou operací dělali s Darkem, tak je mně úzko. On si nepostěžuje, ani ptát se ho nemá smysl (všechno "zapomene"), takže můžu jenom čekat, jestli se o nějakém takovém zážitku mezi řečí nezmíní...
S manželem jsme se shodli, že by bylo dobré udělat jim zle. A hodně. Jak to s naším odhodláním dopadlo, jsem psala už v úvodu. Škoda. Takže aspoň tento článek, třeba se najde někdo, kdo ze své nespokojenosti vyvodí - na rozdíl od nás - důsledky.
Skok