Zkušenosti

Omlouvám se, že můj příspěvek bude trochu dlouhý.
Byli jsme doma 4 děti, všichni relativně muzikální. Tatínek má hudební sluch, maminka ne. Do hudebky jsme od první třídy chodili všichni, ale nevím, jestli proto, že jsme sami chtěli, nebo proto, že rodiče usoudili, že když máme sluch, měly bychom se hudebně vzdělávat.
Já jsem nejstarší a chodila jsem na piáno, a to celý první cyklus (tj. celou dobu osmileté školní docházky). Měla jsem velkou smůlu na učitelky, pořád se střídaly, jedna byla dlouhodobě nemocná, tak ji zaskakoval pokaždé někdo jiný. Nikdo mě nedokázal ke hře pořádně motivovat a piáno bylo noční můrou mých dětských let. Pouhý jeden rok jsem měla učitelku, která mi byla sympatická, ale zpětně vidím, že hlavně proto, že toho po mně moc nechtěla. Když mi to šlo, napsala mi jedničku, když ne, nenapsala známku žádnou.
Po této paní jsem na poslední dva roky hudebky dostala učitelku přísnou, která vyžadovala přesný prstoklad a známkovala tvrdě - a doma za to byly patřičné postihy. Nejhorší dva roky piána.
Pak skončil cyklus a mé klavírní pokusy taky.
Je pravda, že jsem se během těch let i let následujících naučila sama hrát na kytaru, na flétnu a na trubku - a moc se mi hodilo, že jsem se v hudebce naučila noty a základy hudební teorie. Přesto si myslím, že jsem nebyla pro hru na piáno dobře motivována a dneska si na něj zahraju i po těch osmi letech výuky maximálně jednoduché písničky.
Mladší ségra hrála taky na piáno, ale šlo jí to ještě hůř než mně a tak ji rodiče (k mé velké nelibosti) dovolili po 4 letech přestat. Dneska na piáno nehraje, naučila se základní akordy na kytaru a svého času hrála na altovou hornu.
Můj první brácha je z celé rodiny nejmuzikálnější. Rodiče ho dali na housle, hlavně proto, že měli zkušenosti se mnou a se ségrou, které jsme PROBREČELY DLOUHÉ HODINY u piána v obýváku a mamka to musela poslouchat. Bráchu z houslema mohla odeslat do jeho pokojíčku v patře a tam mohl brečet dle libosti, ale myslím, že moc nebrečel.
Dostal bohužel mizernou učitelku, která ho také nemotivovala. Jediné, kdy ho housle bavily, bylo, když ho suploval učitel Novák - to byl brácha jako vyměněný. Novák uměl povzbudit, zaujmout, co já vím. Když za ním maminka zašla, jestli by bráchu nevzal na stálo, řekl jí asi toto: Váš syn je nejlepší muzikant, jaký v téhle hudebce byl za posledních dvacet let a já, i kdybych chtěl, ho té paní učitelce nemůžu přetáhnout.
Paní učitelka byla navíc v podstatě "zkrachovalá" muzikantka, která neuspěla ve vysoké muzice (co já vím, jestli ve filharmonii či kde) a učila vlastně z nouze. Což, jak jsem poznala, je zřejmě případ nejednoho učitele hudby, a to není zrovna šťastná kombinace.
Takže se pan Novák zachoval jako charakter, za to mu budiž čest, ale brácha tím pádem doklepal první cyklus a i když ho na druhý - pokročilý - lákali jak mohli, nikdo ho na něj nedostal.
Brácha se sám naučil na kytaru, nejen akordy, ale pořádné hraní, měl vlastní kapelu, sám se naučil hrát obouruč na piáno líp než já po 8 letech v hudebce (uškrtila bych ho, ale na to ho mám moc ráda), doprovázel na klavír dokonce na jedné svatbě. To mně by nikdo nedovolil, leda že by to měla být groteska. Brácha tedy muziku dělá dodnes, ale jen pro sebe - kdyby měl správné vedení, mohl to možná v houslích dotáhnout dál. (Hrával už na prvním stupni koncerty, které byly určené pro pokročilejší houslíře).
Poslední brácha hrál 4 roky na flétnu a skončil. Teď hraje taky na kytaru jako samouk.
Chci říct, že je to hodně o motivaci a správném vedení. Je-li učitel do hudby nadšenec a je navíc obdarovaný ve vztahu k dětem, je napůl vyhráno. Takových je ale asi málo.
Můj názor je, že pokud si dítě něco samo vybere, měli by rodiče trvat na tom, aby v tom vytrvalo po určitou dobu - logicky např. do konce školního roku. Aby nemělo pocit, že může od všeho utéct, sotva přijde první zádrhel. Pak si může zvolit, zda chce pokračovat, nebo ne. Já si zvolit nemohla a dlouho jsem to rodičům měla za zlé.
Přeju moudré rozhodování.