Lenko, Natašo

Lenko, naprosto s tebou souhlasím, bohužel je to otázka tak individuální, že podle mého názoru nikdy nelze naprosto objektivně posoudit. Je si ce běžné, že jsou (ne jen u nás) při rozvodu upřednostňovány matky, ale ruku na srdce jsou to většinou právě matky, které se dítě starají víc (někdy výhradně) a to právě v partnerských vztazích kde to "skřípe" a které nakonec skončí rozvodem. Pravdou je, že rodiny s vyváženou péčí o děti (otec, matka) se tolik nerozvádějí.
A tak souhlasím s tím, že racionálně uvažující nesobecký otec, který opustí původní rodinu pro své osobní zájmy (nová rodina, práce v zahraničí, časově náročné koníčky), by se měl stáhnout a nechat případné nové rodině svého dítěte prostor. To že je někdo biologickým otcem z něj OTCE nedělá, bohužel podle našich zákonů ano.
Natašo, v případě ročního dítěte, které jeho biologický otec opustí a nejeví o něj dlouhodobě zájem a ty si pak najdeš nového spolehlivého partnera, bych tvrdě bojovala, v zájmu dítěte je stabilní rodina a né nějakej otec neotec, kterej se jednou objeví a pak půl roku ne. Tím co v článku říkaj rádobypsychologové se nenech moc zmást, vždyť i jedna z nich připouští, že před jistou dobou se na věc dívali "tak nějak vědecky jinak" :-)
Sama mám podobnou zkušenost, mé dceři bylo 7 měsíců, když nás její biologický otec opustil. Pak se objevil za půl roku, pak za rok, pak další dva a půl roku nic (měl přítelkyni) pak mu přítelkyně vážně onemocněla a zemřela, tak si zas vzpoměl, že má dítě, protože je chudák sám opuštěnej.... Mezitím jsem se vdala máme další děti a dcera sourozence. On mi sice před svatbou povolil změnu jejího příjmení (nikdy se nejmenovala jako on), ale souhlas k osvojení odmítl dát, musela bych se soudit. A výsledek soudu by byl tak 50-50. Když tenkrát přišel, že by ji chtěl vídat, řekla jsem mu, že OK, ale njedřív se může sejít v přítomnosti mě a mého manžela. To odmítl a od té doby se neozval. Pokud by se někdy chtěl s dcerou stýkat řešila bych to v závislosti na jejím věku. Nechci do budoucna nic tajit. Nevím možná je to z mé strany taky tak trochu snaha o popření minulosti, dle těch psychologů, ale já to tak necítím, pro mě je důležité jak se cítí děti a to nejenom to jedno, ale všechny tři.