Je to těžký...

Něco takového jsem zažila na vlastní kůži. Naši se rozvedli když mi bylo pět a scénář byl potom skoro stejný. K tátovi na víkend jsem jezdila každých 14 dnů a pak jsem s ním taky trávila případně nějaké ty prázdniny. Táta byl pro mne samozřejmě tehdy "nedotknutelný", všechno u něj bylo skvělé a strašně ráda jsem k němu jezdila. S odstupem času se na to koukám trochu jinak. To co mi táta při našich společných víkendech poskytoval, bylo spíš materiálního rázu. U něj bylo všechno "lepší". Měl nové auto kterým mne všude vozil, video, před kterým jsem trávila většinu času, to byly věci, na které moje máma nemohla tenkrát coby samoživitelka ani pomyslet. Táta mi slíbil na co jsem si vzpomněla (fakt ale je, že sliby neplnil). Tenkrát jsem na tatínka nedala dopustit a všechno jsem zazlívala mámě. Dneska už ale dávno vidím, že to bylo trochu jinak. Moje máma byla ten, kdo na mne výchovně působil, starala se o mne každý den, ne jen když se jí to zrovna hodilo, utírala mi slzičky když jsem v pátek celý večer u okna čekala na tátu který zase nepřijel, ona musela zahodit celý program, který jsme spolu měly na víkend naplánovaný, když se bez ohlášení objevil s tím, jestli si mne může vzít (a já jsem tehdy samozřejmě volila tátu). Při tom všem proti tátovi nikdy neřekla ani slovo a nechala mne plně si užívat čas který jsem s ním strávila.
Časem se věci změnily. Táta taky na nějakou dobu odjel do zahraničí, pak přestal pravidelně jezdit, kolem desátého roku věku pro mne přijel tak jednou za půl roku a víkendy s ním pro mne začaly být spíš nepříjemné, protože jsem byla jen přívěskem v jeho plánech s jeho novou rodinou a jeho přáteli, měla jsem pocit, že jsem tam jen od toho, abych vyplnila volné místo v autě a pohlídala jeho nové děti (své nevlastní sourozence) když se chce jít někam bavit. Dávno jsme si neměli co říct, on mne prakticky neznal, nevěděl nic o mých koníčcích, o mých kamarádech nebo zážitcích, o mých cílech, o mém každodenním životě.
To, že pak časem jezdit přestal úplně, přestal se ozývat o svátcích a Vánocích, bylo do jisté míry vysvobození pro nás všechny. Naše nová rodina mohla normálně fungovat (máma se znovu vdala) a já jsem konečně přijala svou roli v ní.
Po mnoha letech jsme se opět s tátou dostali do kontaktu (inicioval on), občas si napíšeme, pozvala jsem jej i na svatbu, ale je to pro mne cizí člověk (stejně tak jako jeho děti). On je pořád takový jako dřív, ale já jsem dávno někde jinde. Šla jsem studovat, věnuju se svým koníčkům, mám svoje přátele, své plány, jiný žebříček hodnot.
Moje rodina je moje máma, její muž (i když "táto" mu neříkám) a jejich dcera - moje milovaná sestra. Byli jsme spolu vždycky, v dobrém i zlém, FUNGOVALI jsme jako rodina.
Byly časy, kdy jsem z toho byla moc nešťastná, mrzelo mne, že mě táta nepotřebuje, když já ho přece mám ráda... postupně jsem ale zjistila, že mám právo se od něj odpoutat, plně se věnovat své nové rodině. Už dávno to nebolí a vím, že nemám povinnost "cítit se jeho dcerou" a nějak přemýšlet nad tím, že bych k němu měla mít nějaký vztah, jen proto že jsem jeho krve (a má na to právo).

Po svých zkušenostech (i po zkušenostech přátel s podobnými životními osudy) jsem přesvědčená, že pro dítě je nejdůležitější skutečně fungující rodina, a za tímto účelem je někdy nutné, aby se druhý rodič vzdal svých nároků na duši svého dítěte a nechal je tak jít novou cestou. Samozřejmě že to pak nemusí dopadnout tak jako u nás, vztah dítěte s otcem může zůstat dobrý a srdečný, ale je potřeba stanovit, kdo je vychovatel a kdo nese zodpovědnost a toho se pak také držet.