Re: souhlas

Taky to znam. Muj tata se mi omluvil vzdycky, treba i kdyz na me zvysil hlas (nikdy me nebil), proste rekl "promin, ale rozcilila jsi me a Ty vis proc" a ja vzdy vedela. Zato moje matka neuznava jakoukoli omluvu. Je mi 33 a nikdy za cely zivot jsem od ni ono promin neslysela. Ani kdyz me nechte ublizila, ani kdyz me nespravedlive obvinila. Jako dite jsem tim dost trpela. Ona vzdycky totiz dokazala najit nejakou chybu. Treba jednou se ji ztratili nejake penize z penezenky a nastal cirkus. Krik, vyslychani, obvinovani. Kdyz se potom zjistilo, ze zapomela, ze platila slozenku jen si odfrkla a rekla, ze to, ze zapomela je moje chyba, protoze jsem zlobila. Strasne mi to vadilo tak do mych 10 -12 let. V puberte jsem se uz na to vykaslala a prestalo mi na tom zalezet. Ona proste nikdy nedokazala uznat svoji chybu. (jednou prejela krizovatku na cervenou a obvinila me, ze je to moje vina, i kdyz ja v tu dobu spala na zadnich sedackach)