| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku I dětem je třeba se omlouvat

 Celkem 8 názorů.
 skunkless 
  • 

Omlouvejme se, je-li to treba. 

(2.1.2006 18:46:49)
Myslim, ze je to velmi pravdivy clanek. Vzdyt deti se uci hlavne pozorovanim a kopirovanim toho, co delaji jejich rodice (obzvlast v mladsim veku) a jak bychom po nich mohli chtit naucit se omluvit ve vhodnou chvili, pokud bychom to my sami nedelali? Myslim si, ze mnoho dospelych si plete autoritu s nejakym neomylnym strojem a maji pocit, ze se omluvou shodi, ale z meho pohledu je to prave naopak. Tak preju nam vsem at mame dost soudnosti a dokazeme se omluvit, kdyz citime ze bychom meli.
 IlonaK2+Verunka+Ondrášek 


Re: Omlouvejme se, je-li to treba. 

(3.1.2006 8:19:50)

Já nevím. Článek mne sice nezaujal, ale přemýšlím, jestli se mi někdy rodiče omluvili za něco jiného, než za nepatrné nehody, jako právě to skřípnutí do zipu atd. Myslím, že ale nikdy nebyly žádné velké důvody. Co mě však zaráží je situace v nové rodině, kterou jsem vyvdala. Tchán mi řekl už 2x, že jsem kráva a všichni mi svorně řekli, že omluvu čekat nemůžu. Tak já nevím, jaký je třeba tohle vzor. A nevím, jestli je tchán taková vyjímka. :-(
 Markéta, syn 4 r. 
  • 

Re: Re: Omlouvejme se, je-li to treba. 

(3.1.2006 9:23:19)
Ilono,

tohle znám. Kdysi jsem četla, že vztah mezi snachou a tchánem je ten nejméně problematický z matice snacha/tchán/tchyně zeť/tchán/tchyně.No tak u nás bohužel ne. Náš dědeček je pěkný domácí despota,všechny ženy v rodině mu to vždycky tolerovaly, a s tím, jak stárne a ubývá mu sil, začíná být i pěkně hrubý. Vzhledem k tomu, že je mu skoro 75, nic s tím asi už nikdo nenadělá. Po posledním výlevu, u kterého byl i syn,kdy na mě dědeček řval, že už by mi někdo měl zavřít hubu (nesouhlasila jsem s jeho názorem a řekla jsem to nahlas)jsem mu nabídla, že si vymezíme témata, o kterých můžeme konverzovat, a nikam dál se pouštět nebudeme. Seřval mě znovu, takže od té doby jsou naše vztahy na takové úrovni, že se při návštěvě pozdravíme a tím vlastně končíme.Je mi to moc líto, nebylo to vždycky takové (s mým mužem jsme už 16 let), ale strašně se to zhoršilo, jak dědeček stárne a těžko nese ubývání sil a energie (ačkoli je přímo ve fantastické formě).Nedá se nic dělat, já na takový styl komunikace nepřistoupím, nechci dopadnout jako jeho dcera, která po každé návštěvě bulí (je jí 50). Alespoň jsem ale zvládli domluvit, že pokud jsme u nich se synem, krotí se ve výrazivu a neřve. Jeho styl jednání s babičkou (ke které se chová jako k úplné huse a hrozně despoticky, ačkoli ji má strašně rád)je druhá věc, synek úplně kulí oči, jak taky může probíhat dialog mezi mužem a ženou. Zajímavé ale je, že pokud přijde návštěva, kterou dědeček respektuje, dokáže být opravdu velmi milý a příjemný (na mě byl ze začátku taky takový - asi platí pravidlo přišla jsi do rodiny, tak uvidíš, zač je toho loket). No prostě nedá se nic dělat, před synem se opravdu snaží krotit, ten tam jezdí moc rád, a já, jak můžu, se z návštěvy uleju a jede tam jen můj muž se synkem. A ještě bych chtěla jednu věc - v nějakém jiném dialogu tady (myslím o kojení) několikrát zaznělo to, že snacha má problém s tchýní a manžel stojí na maminčině straně, a jaká je to hrůza. Můj muž je v záležitosti s tchánem celkem neutrální, a já ho chápu - on je to přece jen jeho tatínek. Asi těžko můžeme očekávat od svých protějšků, že zavrhnou svoje rodiče a budou oporou jen nám. Možná to vidím příliš zjednodušeně, babička s dědou bydlí 70 km od nás a na návštěvu tam jedeme tak jednou za tři týdny, ale připadá mi, že pokud prarodiče nebydlí přímo s námi v bytě, jsou tyhle třenice celkem nepodstatné - lze přece vždycky říct dost, takhle to nepůjde a odjet, zavřít dveře atd. Jsme stejně dospělí jako babičky a dědové (ač jsou o generaci, v případě našich o skoro dvě generace starší) a nevidím důvod, proč by oni neměli respektovat nás, když my se snažíme respektovat je. Jinak s potěšením mohu konstatovat, že můj muž z dědečkova chování zatím nepochytil nic (možná nás to čeká na stará kolena)a u nás doma je pohoda pohodička.
 IlonaK2+Verunka+Ondrášek 


Re: Re: Re: Omlouvejme se, je-li to treba. 

(3.1.2006 9:53:48)

Markéto, tak musím teda říct, že tak hrozné to u nás není. Ani zdaleka. Myslím, že šlo o ojedinělý úkaz, i když určitě je manželství tchána a tchýně vybudováno na jiných principech než moje a manželovo. A s tchýní je to (aspoň se mi zdá) spíš lepší a lepší. :-)
Ale každopádně obdivuju tvou toleranci a pochopení a nadhled. Asi bych to nedokázala. :-)
 skunkless 
  • 

Omlouvejme se, je-li to treba. 

(2.1.2006 18:47:52)
Myslim, ze je to velmi pravdivy clanek. Vzdyt deti se uci hlavne pozorovanim a kopirovanim toho, co delaji jejich rodice (obzvlast v mladsim veku) a jak bychom po nich mohli chtit naucit se omluvit ve vhodnou chvili, pokud bychom to my sami nedelali? Myslim si, ze mnoho dospelych si plete autoritu s nejakym neomylnym strojem a maji pocit, ze se omluvou shodi, ale z meho pohledu je to prave naopak. Tak preju nam vsem at mame dost soudnosti a dokazeme se omluvit, kdyz citime ze bychom meli.
 LU, 2děti 
  • 

souhlas 

(3.1.2006 19:51:29)
Souhlasím s článkem. Mě se moji rodiče (hlavně táta) nikdy neomlouvají i když udělají chybu. Velmi špatně jsem to nesla v pubertě, teď už to jakž takž toleruji- jsou prostě takoví. A já jen doufám, že jsem ke svým dětem (teda zatím s toho má rozum jen to větší) ohleduplnější a spravedlivější.
 Andrea 
  • 

Re: souhlas 

(4.1.2006 17:05:30)
Taky to znam. Muj tata se mi omluvil vzdycky, treba i kdyz na me zvysil hlas (nikdy me nebil), proste rekl "promin, ale rozcilila jsi me a Ty vis proc" a ja vzdy vedela. Zato moje matka neuznava jakoukoli omluvu. Je mi 33 a nikdy za cely zivot jsem od ni ono promin neslysela. Ani kdyz me nechte ublizila, ani kdyz me nespravedlive obvinila. Jako dite jsem tim dost trpela. Ona vzdycky totiz dokazala najit nejakou chybu. Treba jednou se ji ztratili nejake penize z penezenky a nastal cirkus. Krik, vyslychani, obvinovani. Kdyz se potom zjistilo, ze zapomela, ze platila slozenku jen si odfrkla a rekla, ze to, ze zapomela je moje chyba, protoze jsem zlobila. Strasne mi to vadilo tak do mych 10 -12 let. V puberte jsem se uz na to vykaslala a prestalo mi na tom zalezet. Ona proste nikdy nedokazala uznat svoji chybu. (jednou prejela krizovatku na cervenou a obvinila me, ze je to moje vina, i kdyz ja v tu dobu spala na zadnich sedackach)
 L+2 
  • 

Chovat se k detem jako k dospelym 

(9.1.2006 19:02:38)
Ja si myslim, ze rodice by se mely chovat k detem jako k dospelym - s laskou, pochopenim, uctou, virou.....A to souvisi i s tou omluvou. Nezavisle na veku ditete, by se rodic mel omluvit svemu diteti pokud porusil slib, ci udelal chybu a zjisti to (a samozrejme kdyz mu slapne na nohu take). Pokud se takto budou chovat ke svemu diteti, bude se dite s laskou, pochopenim, uctou a virou chovat ke svym rodicum.

Komerční sdělení

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.