Nadani je to, co ma dite - ne to, co rodice sami nedelali.

Byla jsem nucena - po deset let,( od sesti let do sestnacti, kdy jsem se konecne zbourila) studovat hrani na piano - s vyklidkou na konzervator. Nejenze me to neslo - rytmus mi kulhal, prsty neposlouchaly a pletly se, - nebavilo me to, a navic, byla jsem z toho nestastna. A to jeste v te dobe se nevedelo, ze mam dost silnou dyslexii (prava ruka se plete s levou, prostorova orientace spatna, rytmus udrzet - temer nulovy. ) Nutila ma matka - ona sama chtela v mladi hrat na piano, jeji rodice ji nenechali. Neni divu, nemela sama hubebni nadani. Ona tp pocitovala to jako obrovskou krivdu a ja ji to mela vynahradit. Hudebni sluch nemela zrejme vubec, kdyz mohla vystat to moje klopytave hrani. Otec mel absolutni sluch, umel hrat na co si vzpomnel, ale ja mu byla natolik lhostejna, ze memu trapeni na piane nevenoval zadnou pozornost. Soudnost jsem mela ja vic v deseti letech, nez moji rodice ve triceti peti. Vzdycky mi sla matematika a kresleni. V tom me nikdo nepodporoval. Zivim se ted technickym kreslenim a jsem v tom dobra.
POUCENI z MLADI : Rodice, nenutte deti do veci, ktere jste nemohli / nechteli / nesmeli - delat sami. Divejte se, co jim jde a nechte je to delat.