Re: Lehce záludné otázky

Psychouši,
člověk začne psychicky stárnout ve chvíli, kdy se začne - ať už vědomě nebo podvědomě - bránit všemu novému. Ale to přece není o tom, že by si měl každý chlap v padesáti dělat piercing proto, že je to zrovna "in". :o)
Ten problém je jinde - když si vzpomenu na svoji pubertu, tak mi bylo srdečně fuk, co dělá a jak žije moje matka; vadilo mi, když se snažila kecat do toho, jak žiju já. Nikdy jsem jí netvrdila, že je stará a proto tomu nemůže rozumět. Neměla jsem absolutně potřebu se vůči ní nebo komukoli jinému vymezovat.
Nemyslím si, že by všichni lidé poté, co se stanou rodiči přestali mít zájem o to, oč měli zájem dřív, pokud to byl skutečný zájem a ne jen předstírání, abych splynul s davem.
Manžel a já máme přátele a známé ve věkovém rozmezí 15 - 60 let. Často se stane, že se sejdou někde v hospodě dva šestnáctiletí, zbytek lidí je ve věku 30 a víc a kupodivu se ti lidé normálně baví jako kamarádi. Kdyby tak automaticky platilo, že mládí se vymezuje vůči svým rodičům a jejich vrstevníkům, asi by tam ti mladí vůbec nelezli, protože by těma starýma kreténama pohrdali.
Ono je to o tom, aby člověk zůstal sám sebou, není to o věku, nedá se určit, kdy je kdo "zralý tak akorát". Dospělý jsem řekněme ve chvíli, kdy jsem sám se sebou v pohodě. Když se někdo narodí jako starej - znám dost lidí, co byli ve dvaceti starší než mnohej důchodce - tak se nedá nic dělat, pokud se narodím mladej, tak bych měl dle mého názoru chtít alespoň duševně mladej zůstat tak dlouho, jak to jenom jde.
Kde je největší střet mezi rodiči a dětmi? V podstatě jsou to blbiny - rodiče nechápou hudbu, kterou mladý poslouchají, nelíbí se jim, jak se oblíkají, jak mluví, nechápou jejich nadšení pro filmy, knížky, počítačový hry. Jsou to zásadní věci? Nejsou. Já jako rodič samozřejmě nebudu skákat štěstím do stropu, když bude moje dítě krást, podvádět, brát tvrdý drogy, fyzicky týrat zvířata a lidi. Ale proč bych měl svýmu dítěti mluvit do toho, jakou poslouchá muziku nebo co nosí na sobě? Nota bene když 99% rodičů si přesně tímhle v pubertě prošla taky... u babičky jsem třeba jednou našla matky magnetofonovej pásek, na kterým byl babiččiným písmem napsanej štítek: Cizí křiklavý kapely. :o) A na tý pásce byli Beatles. :o)
To není o tom držet s dětma krok za každou cenu. Je to o tom je neprudit s nesmyslama. Pokud jsem jako rodič fanda do muziky, tak nepřestanu jen proto, že mám děti, ale když nejsem, tak přece můžu mlčet a neztrapňovat se před dítětem poznámkama ve smyslu "co to posloucháš za debilní hudbu". Resp. nevidím jediný důvod proč nemlčet. Jakýkoli poznámky dělají z rodiče v očích dítěte debila, což snad rodič nemá zapotřebí.
Je mi srdečně jedno, co si o mě a mým způsobu života budou myslet moje děti, až budou v pubertě. Ale jsem si naprosto jistá tím, že jejich životní styl mi trhat žíly nebude. Chci, aby moje děti byly spokojený, aby si našly svoji cestu a nebudu jim v tom nijak bránit. I kdyby celý dny poslouchali záznam toho, jak opilec zvrací na vlnitý plech, měli hlavu napůl zelenou a napůl fialovou... to je jejich věc. Já si o tom můžu něco myslet, ale nemusím a nechci jim k tomu nic říkat, protože v pubertě možná člověk ještě není dospělej, ale taky není úplně blbej. :o)

Btw. pětačtyřicetiletá mánička v metalovým tričku je s největší pravděpodobností osoba, se kterou si budu mít v hospodě co říct. Ale vůbec to neznamená, že si nebudu mít co říct se stejně starým chlapem na ježka a v kvádru. Vnější znaky jsou nedůležitý. Těm přikládají váhu akorát starý lidi. :o)