Klavírní romance

Naše dcerka dostala od Ježíška dětské klávesy.Ještě ten večer jsem si k nim sedla a hrála a hrála. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně celý život toužila umět hrát na klavír. Ale rodiče mě vedli jenom od jednoho sportu k druhému a vůbec je nenapadlo, že bych mohla toužit po něčem jiném. Nezazlívám jim to. Teď se tomu s maminkou zasmějeme. Paradox je, že ta hrát na klavír umí - a dobře.
V lednu mi bylo 30. Od manžela jsem dostala ten nejhezčí dárek v životě.
Opravdové profesionální klávesy.
Vím, že to není jako klavír, ale do našeho bytu by se moc nehodil. Byla jsem moc překvapená, že si manžel všiml, jak po nich toužím. Vlastně jsem to nikdy neřekla nahlas.
Takže od 17.1 2003 denně trénuji(jestli se to tak vůbec říká), zatím nic moc, ale lepším se. Umím zahrát skladbičky jednou rukou, pak druhou, ale oběma najednou mi to nějak můj mozek zatím nechce přijmout. Zrovna včera jsem si říkala, jestli také existují hudební školy pro starší a pokročilé.
No a ráno jsem si přečetla tan krásný článek a bylo jasno. Díky Pavlo!
Jdu do toho! :o)))