Re: Proč zrovna dnešní rodiče...., prostě proto :)

Taky jsem napsal převážně negativní reakci. Ale proč? Souhlasím, že svým přístupem k životu formujeme svoje děti, souhlasím rámcově i s tím, že se doba změnila a v něčem bych souhlasil i s tím, jak ty změny autorka podává. Jenže autorka klady shazuje chybami. A chyby dělá, protože si s tím nedá práci.

• Začali se rozvádět.
V roce 1975 byla překonána hranice 30% rozvodovosti, v roce 1989 se blížila 40 %. V roce 1950 to bylo 7 % a v roce 2010 50 %, takže žádná vlna rozvodů po roce 1989, kdy by náhle „manželé zjistili, že spolu nemusí být, pokud jim to nevyhovuje,“ ale postupný, vytrvalý stoupající trend (prozatím od roku 2010 pokles). Dojem nějaké výrazné vnitřní změny po roce 1989 umazává dál i fakt, že po roce 1989 došlo k liberalizaci rozvodové legislativy. Takže situace v rodinách mohla být stejná před i po, jen rozvod začal být snazší. Nepřímo to potvrzuje fakt, že když novela zákona o rodině z roku 1998 ztížila rozvody manželství s malými dětmi, v následujícím roce došlo k prudkému poklesu rozvodů. Když už, snad by se dalo napsat: začaly se rozvádět. Po roce 1989 se postupně víc manželství začalo rozvádět z iniciativy ženy.

• Bydlení mladým lidem zajišťoval stát nebo zaměstnavatel.
Nebo také nezajišťoval. Na venkově i na maloměstě se stavělo svépomocí, bydlení zajišťovali rodiče ve dvougeneračních domech (postupné mizení dvougeneračních domů bych připsal na seznam změn v bydlení po roce 1989), nebo společně rodiče a děti novostavbou. Ve městech nebývalo výjimečné dlouhodobé dvougenerační soužití rodičů s dětmi, dokonce ani dvou rodin (rodiče + jedno z dětí s rodinou) v jednom bytě. Záleželo na lokalitě, přesněji na tom, kde zrovna probíhala bytová výstavba. Poměrně rozšířené byly ve velkých městech podnájmy načerno – sice stínová, ale přesto tržní ekonomika. Také podíl družstevního bydlení byl vyšší než dnes, ani to se nedá vtěsnat pod danou autorčinu kolonku. A to vůbec nemluvím o různých formách zajišťování „dekretu na byt“, což byla často taky forma svépomoci, a nechávám to pod autorčinou kolonkou.

• Ve všem se spoléhalo na stát - v práci, v bydlení, penězích, životě!!!
Možná ve Švédsku. Vzhledem k tomu, že československý stát mnohde nefungoval, jak měl – berte jako eufemismus – byla rozvinutá široká síť neformálních vztahů, od styku s úřady po stínovou ekonomiku, která byla dost rozsáhlá a která možná nefungovala otevřeně, ale přesto tržně.

• Téměř každý zkusil nějaký druh podnikání - málokdo v něm uspěl. Odkud autorka čerpá, že ví tak jistě, že „téměř každý?“

Začíná být naprostou vzácností najít fungující rodinu!
No, asi jak kde. Já, když se rozhlédnu po nejbližších sousedech, tak můžu napočítat 15 fungujících rodin místních nebo jejich dětí oproti čtyřem nefungujícím. V mým širokým příbuzenstvu daleko převažují fungující rodiny, nefungující abys na prstech počítal. Mezi různými známými platí totéž. Takže asi záleží, kde se kdo pohybuje, případně co chce vidět. Můj pohled je omezený a jinde to může být úplně jinak, ale pro autorku platí úplně stejně, předkládá nám jen vlastní dojem z okruhu lidí, s nimiž se stýká.

Není to všechno, je toho víc. Problémem podle mě je, že autorka, sama mladá, kouká na minulost zesilujícími brýlemi mladé generace. Vidí zlom, protože si asi třeba uvědomuje vlastní odlišnost od rodičů, ale zevšeobecňuje a připisuje ho obecně době a změně systému. Změna systému toho přinesla hodně, ale nedá se to přehánět. „Stále žijeme v mnoha předsudcích dob minulých, i když všude kolem nás už je zcela jiný svět.“ No jo, ale to předchozí generace přece taky. Nelišil se snad svět v roce 1975 se od světa roku 1950 srovnatelně, než svět roku 2014 od světa roku 1989? Zapomeňme na chvíli na mobily a e-maily: myšlenkově, i v rámci téhož politicko-ekonomického systému se doba našich rodičů a prarodičů lišily v mnoha oblastech naprosto zásadně.

Přeju autorce, aby jí energie vydržela, ale fakt doporučuju, aby se snesla trochu víc na zem a hlavně pro svoje tvrzení hledala podklady. Když pracuje na „projektu“, má možná pocit, že cokoli, co napíše, získává nějakou automatickou hodnotu. Jenže očividně, soudě podle jiných jejích článků, prostě sedne a napíše, co si myslí, nic si neověřuje. A neověřených závěrů, které se se skutečností nebo zkušeností jiných míjejí tu menší, tu větší měrou, tam má vždycky dost. A protože píše silně poučujícím tónem, není se co divit, že se sesypou negativní reakce. Na jejím místě bych si začal dávat s psaním víc práce, nebo bych si přiznal, že prostě a jednoduše píšu blog o svých pocitech a dojmech, ale ubral bych na misionářském zanícení.