K pocitu štěstí stačí relativně málo

Jak se to vezme. K tomu, abych byla spokojená, když osekám vše nepodstatné, potřebuji dvě věci - zdraví a mír. Jsou to věci jen dvě, ale málo je to jen opravdu relativně.
Pro svou existenci jsem čerpala a učila se a stále musím dávat za pravdu mým rodičům. Hlavně od maminky, tatínek chvílemi fungoval jako ten negativní příklad, jak by to vypadat nemělo, ale i to je poučení.
Své děti vychovávám právě podle těch starých tradic, ty zůstávají, ať si říkají současná moudra co chtějí. Ty nejhlubší etické a morální zásady jsou snad přenositelné do každé doby a zaplať pánbůh rodiče i prarodiče se držely selského rozumu a nezaznamenala jsem u nich nějakou tendenci být poplatní době.
To považuji za nejhorší co dnes lidé činí. Přečtou si blábol, nepřemýšlí a šup jdou to udělat. Pak právě nestíhají, jsou nespokojení sami se sebou, přenáší to na partnera a děti, atd. domeček z karet se hroutí. Protože ono se všude píše o tom, že člověk by neměl být spokojený. Spokojený přece bude až si koupí a b c a až začne posilovat, udělá si plastiku kde čeho, zbaví se akné, koupí si nový smartphone, širokoúhlou televizi, pojede konečně na Maledivy a na lázeňský pobyt s procedurami pro dva, bude se miliskovat nejméně 2x denně, ale jedině s prvky tantrického sexu a pokud toto vše nechce je patrně úchyl a looser.
Jsem šťastná, můj manžel je šťastný, děti jsou veselé, radujeme se z prostého vědomí, že jsme a jsme spolu.