V článku byla nějaká dobrá macecha?

Nevím, článek mi nepřijde o tom, jak být dobrou macechou. Je to o tom, že hlavní hrdinka nemá ráda partnerovi děti, vlastně ji obtěžují a u psychoterapeutky se snaží najít omluvu pro své chování. K dětem se chová hezky kvůli partnerovi. Nezazlívám jí to, nevím zda bych byla lepší a přijala cizí děti. Jen mi nepřijde, že se naučila být dobrou macechou. Podle mě to ani nejde, buď to funguje nebo nefunguje. Zajímalo by mě, co partner. Ten také upřednostňuje své děti? Hodlají mít s partnerem dítě? Budou ho upřednostňovat před ostatními? Myslím, že za situace, kdy partner/partnerka nejsou schopni přijmout přirozeně partnerovi děti, nemají spolu žít. Někde se scházet, občas nějaká návštěva, výlet... ale soužití ne. Pro ty děti to není myslím nic příjemného. Třeba můj manžel měl nevlastního otce a nikdy z něj necítil, že jeho další 3 sourozenci jsou jeho a on ne. Mám pocit, že ženy jsou na tom hůř co se týká vztahů s partnerovými dětmi. Třeba manželka Jiřího Voskovce jej donutila dát své dcery pryč, protože je neměla ráda. Fakt děs....