Re: Jsem pro.

Pollyenko, krásně řečeno, i tvoje předchozí příspěvky.
Osobně bych svoje děti do takové školky s radostí dala, pokud by i po ostatních stránkách ta školka byla kvalitní. A když tak vezmu naše babičky a dědečky, tak minimálně dva z nich by takový projekt přivítali, kdyby už do nějakého zařízení museli. V klasickém českém domově důchodců by rozhodně byli nešťastní, právě proto, že by se mezi samými starými lidmi necítili dobře. A ti zbývající dva by možná nevyhledávali kontakt s cizími dětmi denně, ale rádi by sledovali to hemžení na zahradě apod, pokud by měli možnost zalézt si pak do svého klidného místa.
Ty uzavřené domovy důchodců, na jaké jsme zvyklí, jsou stejná zhůvěřilost, jako dětské domovy. Spontánní kontakt mezi generacemi je přirozený a důležitý, a přináší v podstatě terapeutický účinek všem zúčastněným. I těm bručounům, pokud není kontakt vynucený.
A co se týká strachu z "jiných" lidí, ať postižených nebo starých, nebo etnicky odlišných atd., tak ano, je přirozený jako prvotní reakce, ale záleží právě na tom, jak se s tím pracuje dál. Třeba moje děti od předškolního věku chodí se mnou na setkání rodin, které mají "běžné" i méně běžné děti (etnicky odlišné, tělesně i mentálně postižené) a berou to po počáteční fázi nedůvěry naprosto normálně. Vědí, že Filda sice nemůže běhat a občas potřebuje pomoct s vozíčkem, ale je s ním sranda a umí vymýšlet super příběhy. A Evča zase nic moc nenamluví, ale umí vyšplhat až do koruny stromu a hrozně rychle plave. Když pak třeba Matýsek šel do první třídy a měli ve třídě integrované dvě problematické děti (autisty), bral to úplně normálně. Nikdy jsem od dětí neslyšela "on je divnej", ale spíš "on potřebuje ..." (např. aby se na něj mluvilo hlasitě, nebo vysvětlit věci znova, nebo pomoct když se někam nedostane s vozíčkem). A zrovna tak berou třeba staré nebo nemocné lidi tady z našeho okolí ve vesnici, nebo i náhodně potkané v autobuse a pod.