Nikdy se nevzdat!

Letos to bude deset let, co mě leukémie vytrhla z nádherného života plného radosti a krásných plánů do budoucna. Bylo mi 28 a užívala jsem si nejšťastnější chvíle s vysněným prvním miminkem, kterému byl v té době pouhý rok. Jak se píše v článku, nejbolestivější - a nejcennější je na nemoci to uvědomění KONEČNOSTI. Nic už není jako dřív. Nechci psát o zoufalství a depresích, o děkování za každý nový den... NIKOMU TO NEPŘEJU!!! Chtěla bych jen poprosit vás, kteří máte ve svém okolí nemocného : dejte mu najevo, že jste s ním a že s ním POČÍTÁTE ať se děje co se děje. Nepřipusťte ani myšlenkou prohru (myšlenka má velkou moc!) Neptejte se, jak mu je (samozřejmě ŠPATNĚ!). Pošlete mu sem tam zprávu. Přineste oblíbený časopis nebo čokoládu. Pochvalte ho, že přibral půl kila. Pochvalte mu milimetrové šedivé vlasy. Řekněte mu, že máte v plánu s ním příští léto jet na vodu...a nezapomínejte ani na manžela/manželku/děti/rodiče nemocného, oni si procházejí tím peklem úplně stejně, ne-li hůř. To vše pomáhá nemocnému udržet se nad vodou. Na mě čekal roční synek a to byla ta nejsilnější motivace. Z našeho 4-lůžkového nemocničního pokoje jsem jediná, kdo se vyléčil a žije. Proto beru každý den jako "bonus" navíc, vždyť už jsem tu nemusela být a moc si rozmýšlím, čemu zrovna ten dnešní dar věnuji. Kromě zázraku uzdravení nás čekal ještě zázrak v podobě druhého synka-adoptivního a věříme, že se dočkáme ještě jednoho adopčátka. Vím, že pro ně jsem se vyléčila, to kvůli nim žiju Posílám moc a moc síly všem těžce zkoušeným!