"zbrzdi"

Souhlasím s Tebou v tom, že každý máme jiné podmínky pro to, abychom zbrzdili. Když jsem doma s malými dětmi a jsem nemocná, tak se o ně postarat musím, ale snažím se udělat jen to nezbytně nutné minimum, abych se co nejdříve dostala do formy. Já svojí mamince taky nevyčítám, že se snažila chodit do práce, i když jí něco bylo, když s námi byla sama a musela nás uživit, ale zkušenosti s jejími nemocemi jsem zpracovala tak, že si musím najít povolání, které se dá v případě zdravotních problémů vykonávat i doma. Chápu ale, že tohle nemůže udělat každý. Opakovaně narážím na nepochopení, když se někde zmíním, že mi záleží na tom, abych neodesílala děti do života bez majetku. Jenomže mně jde mimo jiné i o to, aby v případě, že třeba budou mít nějaké zdravotní problémy, měly moje děti podmínky pro to zbrzdit.

Mě neskutečně štve, když se s přístupem "nemůžu zbrzdit" setkám u lidí, kteří tu možnost mají. Chápu, že toho moc nenaodpočívá nemocná maminka dvou batolat bez peněz a bez hlídání, ale neskutečně mě derou pseudohrdinky, co "za dvacet let nevyležely jedinou nemoc", které doma makají s horečkou, protože ony prostě "nemůžou" péči o domácnost přenechat dospívajícím dětem. Teď jsem si vzpomněla na jednoho kolegu, který měl velmi dobře placené místo (nic proti, nezávidím mu), který mi jednou udělal přednášku o tom, že "on si nemůže dovolit být nemocný, protože na rozdíl ode mě ve firmě něco znamená" a "za první tři dny nemoci by dostal jen tolik a tolik korun". On si totiž ne každý uvědomí, že je pořád lepší lehnout si hned a ležet týden, než nemoc přechodit a stonat třeba měsíc. Což se pak tomu kolegovi přesně stalo. A světe zboř se, firma to přežila a on snad také nijak drasticky nezchudl.