Re: Učit se...

Tybrďo... my jsme snad klony???
Koně, piáno... a u mně tedy matematické nadání, vybrali mě na základě matematické olympiády ve (4. třídě)do matematické třídy, jenže to znamenalo změnit ŽŠ a dojíždět 15 km daleko busem, sama...
A až na to, že já pocházím z maličkaté vesničky...

Naši ne že by vyloženě odrazovali, ale asi si nějak mysleli, že si to zařídím sama, pokud budu chtít... Jenže já jako dítě - plachá, citlivka, stydlivka, celkem zakomplexované ošklivé káče...

Jednoduše mi řekli - hudebka je 15km daleko, musela bys tam jezdit busem sama a pak taky sama zpátky, a to až od 5-té třídy. Pak z vesnice, kam by přijel autobus, pěšky 2km až do naší vesničky, chceš to? Navíc, to piáno ani doma nemáme kam dát...
No nechtěla jsem, že jo... měla jsem strach.

Koně - paradoxně ještě rodiče mého taťky měli doma koně, když jsem se narodila já - byl mi rok, když je dali pryč... koně chovali v našem JZD, taťka (jako skoro všichni) tam dělal, naši věděli, že jsem po nich jako litá, ale ... nikdo z nich dvou mě nevzal za ruku, aby mě tam odvedl... a já se fakt styděla, neměla jsem prostě na to, abych tam šla sama... (chodila jsem tajně u babičky na půdu, hladila jsem chomouty a probírala se v ohlávkách...)

Mě vysvobodila puberta - a hlavně moje rozhodnutí, které nikdo z rodiny a okoli (a vlastně zpětně ani já) nechápal... odejít po maturitě do Prahy (100 km daleko). Na vysněnou historii na VŠ mě nevzali pro velký zájem - přijímačky jsem sice udělala, ale skončila asi 3-tí pod čarou, no, neměla jsem ani žádnou protekci.. Na to jsem ale taky pyšná, z ekonomky -matura s vyznamenáním- jsem se na humanitní obor učila komplet vše sama bez jakéhokoli vedení (dějepis byl jen v prváku a druháku 1hodinu)...

Hlavně ale - relativně brzo mi došlo, že to co nebudu chtít, nebudu mít, o co se já nepostarám, to nebude - tak to mám se vším - jak bude vypadat můj život, to záleží fakt jen na mně...
Takže: mám práci, kterou miluju kterou jsem si našla sama v 18-ti (hned po maturitě jsem nastoupila u začínajícího advokáta - jen já a on, všechno v práci musela oběhat, vyjednat sama, sama na vše přijít, nebylo se prostě koho zeptat - já byla na sebe tak pyšná, že dokážu všechno sama zvládnout - jó, to byla škola k nezaplacení!!), jako svobodná jsem se postarala o svůj byt, mám manžela (o kterém občas v nadsázce, občas vážně říkám, že mě stejně jednou přivede do hrobu), mám krásné, chytré a zdravé dítě- ŤUK, ŤUK, ŤUK (které taky nepřišlo jen tak, mimochodem nebylo to miminko za odměnu), koupili jsme byt, o který jsem musela hodně bojovat...nemáme existenční starosti a já jsem za to vděčná!! a jsem šťastná jako blecha...a jsem na sebe pyšná, protože fakt 80% z toho co je teď je jen a jen moje vůle a úsilí, zbytek je štěstí, kterému jsem ale vždycky!! musela pomoci... a navíc - z ošklivého káčete se v Praze vyloupla celkem atraktivní sebevědomá mladá žena... (a to jsem těsně před maturou - a to zcela vážně počítala - no, je mi teď 18, umřu ta v 70-ti, tak těch padesát let+-, to snad nějak překlepu, přežiju...fakt jeden velký chodící mindrák!)

Jo, zcela určitě by můj život byl jiný, kdyby mě rodiče více poslouchali a podporovali... ale ... možná, či zcela určitě - znám se - bych si toho nevážila tolik, jako teď...
Faktem ale taky je, že jsem s věkem zjistila, že mám hodně silnou vůli a jako bonus šťastnou povahu (neplést se štěstím v životě).

Z mé zkušenosti - ono to všechno je totiž hlavně o tom, neumetat těm dětem tolik cestičku a nelajnovat jim tolik život - protože jinak se fakt může stát, že dospějí až v 45-ti (nebo tak nějak), a to je pak leckdy velký prů*er....

Příběh toho Petra, či jak se jmenuje, mě nijak nedojímá - lituju ty všechny okolo něj - manželku, děti...on je pro mě slaboch, tyhle lidi a chlapy tohoto typu obzvlášť prostě nemám ráda a nechápu je...! Taky jich pár znám... "Oni za nic nemůžou, on to tak jiný chtěl...já jsem "bezmozek", že, já umím plnit jen to, se mi řekne a když pak ten mozek v 45-ti objevím, tak to je potom VĚC...!"