Učit se...

Taky mě rociče vedli k tomu, že s mám učit... Koníčky, které mě jako dítě lákaly, mi rozmlouvali. Chodila jsem v 11 letech rok do dramatického kroužku. Moc mě to bavilo. Kroužek zanikl. Rodiče vůbec nenapadlo, že by mohli zapátrat, jestli neexistuje poblíž jiný... Toužila jsem asi od 5 let hrát na piáno. Argument byl: piáno jsme prodali, nevěděli jsme, že paní, co bydlí cca 100 metrů od našeho domu, bude ještě učit. (Podotýkám, že jsem z Prahy, z části, kterou lze dnes považovat už téměř za centrum.) Ve 12 letech - chceš jezdit na koni? Ale to je nebezpečné. Přihlaš se radši na volejbal (což jsem se svým odporem ke kolektivním sportům neudělala). Vybrali Tě ve 2. třídě na jazykovou školu? A jazyky Tě zajímají? Ale kdo by Tě tam vodil? (Máma na RD s maldší sestrou, táta jezdil ráno do práce podobným směrem). Tak jsem zůstala na klasické základce. Tohle všechno ve mně roky vytvářelo pocit, že ostatní můžou (hrát na hudební nástroje, mít zajímavé koníčky) a já ne. Zavřela jsem se na dlouhé roky do sebe a do knížek... Až v 18 jsem začala chodit na kytaru, dělat sport, který mě bavil. Ale třeba to hudební vzdělání už jsem nedohnala - připadalo mi to, jako bych se v těch 18 teprve učila číst. S VŠ se ještě koníčky skloubit lehce daly, s prací jakž takž, i s rodičovskou by to šlo, ale práce + děti se mi zdá být ďábelskou kombinací...
Ale utekla jsem poněkud od toho, co jsem chtěla říct - až relativně nedávno jsem zjistila, že k získání práce, po jaké skutečně vnitřně toužíme, nám mnohem víc pomůže rozvíjení koníčků, než vyznamenání na vysvědčení... Takže "hlavně se uč" nemusí být vždy tím nejlepším řešením...