Káča a eMiminko

Milá Káčo,
moc se mi líbí tvoje příspěvky a postřehy. Je moc prima, že v dnešní době už je plno možností komunikace, výměny názorů, získávání informací a vůbec že seriál jako ten tvůj může vzniknout. Já jsem absolvovala těhotenství z mého pohledu už strašně dávno. Navíc jsem byla moc mladá, nezkušená, naivní a bůhví co ještě. Přesto si ještě dost pamatuju (je to divný, co?). Zážitky z prvního těhotenství sice částečně překryly ty z toho druhého, ale stopy se zachovaly. Například ten pocit bezmoci a zoufalství, když blafnul Černobyl a já byla ve 3. měsíci a hystericky jsem se snažila sehnat alespoň nějakou pozitivní informaci o radiaci a jejím možném působení na plod, což se mi samozřejmě v té době nepovedlo. Zdá se, že plod nebyl postižen, momentálně je postižen pouze pubertou. Taky mi bylo často šoufl, točila se mi hlava, nemohla jsem chvíli nikde stát, například ve frontě nebo v autobuse, hned tma před očima, prý těhotenská anémie, víc mi neřekli. Cvičila jsem sama podle jakési archaické knížky, nějaké plavání - chacha. Asi ti budu připadat stará jak betlém, ale omyl, mně bylo tehdy 19! Jediný pozitivní postřeh - jsem zvědavá, jaké nasbíráš za pár měsíců ty - lidé v autobusech mě pouštěli sednout! Sice jsem si stoupala dost provokativně a nastrkovala jim břicho pod nos, no ale pustili. To podruhé, když jsem jako těhotná vláčela za ruku ještě dvouletého synka, jsem zcela nekompromisně mávala těhotenskou legitkou už při nástupu do vozidla a vybrané typy vysazovala z jejich místa. Taky to fungovalo. Podruhé jsem byla vůbec taková víc oseklá, zkrátka už ostřílená těhotnice. Nic mi už nepřipadalo tak složité. Dokonce bych řekla (dnes s odstupem let), že jsem se chovala i dost nezodpovědně, protože jsem ještě v únoru lyžovala (rodila jsem v květnu) a zjara ještě jezdila na kole. Pak když už mě ke konci to moje těhotenství nebavilo (ne že by mě teda nebavilo, to ne, připadala jsem si nesmírně spokojená a důležitá, no ale přece jen už to bylo dlouho, to asi pochopíš, 43. týden už mě vyloženě štval), tak jsem myla okna a dělala dřepy a běhala do schodů a nakonec jsem málem porodila na pískovišti, protože jsem pořád čekala, až to bude teda fakt bolet jako minule a stále se mi to nezdálo dostačující. Do porodnice jsem v obou případech jela autobusem, v té době jsme ještě nevlastnili automobil, kromě toho jsme bydleli u maminky na Proseku a mně připadalo jaksi drzé volat si pro sanitku na Bulovku, když to je jen kousek z kopce. Navíc jsem v obou případech měla pocit jakési nepatřičnosti, že teda jako nechci v té porodnici obtěžovat, že teda jako kdyžtak přijdu jindy, kdyby měli pocit, že jim tam nepasuju. Náhodou si mě tam pokaždé nechali, ale Míša vyběhla na svět dost překotně, takové ty radosti na hekárně jsem díky tomu nestihla absolvovat. Není teda o co stát, dneska už ti určitě předhodí rozličné balóny, bazénky, židličky, tatínka k dispozici, takže doufám, že ty si ten porod budeš moct vychutnat. Mně toto jaksi nebylo dopřáno, naopak na mě v prvním případě lehce nervózní pan doktor houknul, ať jim tam neječim (možná jsem fakt ječela, ale určitě ne dlouho, leda jsem si tak občas jekla, no ale co jsem měla dělat, když ty kontrakce šly jedna za druhou a nikdo si mě nevšímal a nikdo mi neporadil, jak se s tim poprat) no a ve finále mi teda vyrvali dítě, šup s ním do inkubátorku, mohla jsem si hlavu vykroutit, když jsem ho chtěla vidět, záhy bylo odneseno kamsi do neznáma, no a dorazila mě jakási sestra, která popatřila na ostatky mého porodu konstatujíc: "No teda vy ste nám tu udělala bordel!" Opravdu povzbuzující pro sotva zletilou rodičku. Ke cti porodnice musím doplnit, že druhý porod proběhl zcela příjemně a mile, zčásti také proto, že službu měla náhodou zrovna kamarádka a chovala se ke mně velmi vlídně. Dneska bych šla rodit asi zase tam, protože to je jinak moc hezké místo a navíc má momentálně velmi slušnou pověst - aspoň co stačím sledovat v tisku a tak. To je další, co ti chci říct - docela ti to tvoje miminko a těšení na něj závidím. Fakt bych klidně měla ještě jedno, mám ten dojem, že teprve teď ve skoro 33 letech jsem na něj patřičně zralá a že bychom si ho s taťkou konečně vychutnali. Ty děti nám tak nějak rychle vyrostly, nějak jsme to nestihli zaznamenat. Oba máme stejný názor, oba bychom mimi chtěli, máme velký byt, ovšem nemáme na to miminko. Ne teda jako že bysme už nemohli, to zatím ještě jo, i když můžu tě ujistit, že sex se dvěma pubescentama se provádí velmi, velmi těžko, mimo to máme poněkud turnusové manželství - montáže a tak, k tomu tu a tam únava, zkrátka někdy si říkám, proč ty prášky vlastně beru. Zajímal by mě názor i jiných podobně postižených rodičů, zatím v okruhu našich přátel jsou na tom obdobně. No ale abych neodbhíhala od toho miminka -my na něj, Káčo, zkrátka nemáme penízky. Kdybych teď zůstala doma na mateřské a přišla o svůj docela slušný plat a navíc místo dvou hladových krků měla rázem tři, asi by mi nezbylo než kojit do školního věku a ty starší poslat na pastvu. Navíc náš milý Davídek se nechal slyšet, že "ňákýho uřvanýho parchanta by doma teda nesnes" - on není v podstatě zlý hoch, ale má teď poněkud divné období. To Mišulka by velmi chtěla sestřičku, pouze tu, protože bráchu už má a je k ničemu. No a po zralém zvážení všech zmíněných okolností bys mi asi dala za pravdu, že není vhodná doba na otěhotnění. Docela mě to někdy mrzí, pořád si říkám, že mám ještě šanci tak těch 7 let. Třeba do té doby zázračně zbohatneme. Přeji ti zatím hodně štěstí, ať tvoje miminko roste a je zdravé a těším se na další pokračování - třeba se ti zase ozvu. Ahoj Šárka