| Veronika, Andulka 3,5 mesice | •
 |
(17.3.2001 6:15:52)
Prosim zkusenejsi maminky,
poradte mi.
Chystam se zacit pracovat doma, az bude holcice 6 mesicu s tim, ze
budu 2x v tydnu na 4 hodiny jezdit do prace. Hlidat bude bud manzel nebo nase znama.
Rada bych vedela, jak to je s kojenim v tomhle veku. Jak casto jste kojili nebo kojite,
i kdyz uz dite prikrmujete. Vydrzi mi holcicka tu dobu bez kojeni?
Je mozne ji nakrmit uz necim jinym?
Bude to urcite trvat dele nez 4 hodiny, protoze neco zabere cesta do prace
a zpet, a v pripade hlidani nasi zname jeste cesta k ni.
Vim, ze by mohla dostavat odstrikane mleko z lahve, ale bojim se, aby si nezvykla na lahev
a neskoncili jsme s kojenim.
A jeste, kdyz uz se ptam, mate nektera zkusenosti s praci doma s takhle malym
ditetem?
Jak si organizujete cas? Kolik toho stihate? Jak zabavite dite, kdyz
potrebujete pracovat? Jde to na ukor domacnosti?
Diky za kazdou zkusenost.
|
| Kamila, syn 16 měsíců | •
|
(19.3.2001 14:54:10)
Ahoj Veroniko,
mám 16ti měsíčního syna a sama teď chodím tak 2x týdně na 2-3 hodinky ho práce (asi půl až tři čtvrtě roku). Myslím, že to jde zvládat docela v pohodě (pokud ti má kdo hlídat) a i s kojením to jde vyřešit. (Já jsem syna kojila do jednoho roku). V šesti měsících se miminku pomalu už začínají dávat příkrmy. Když tedy např. ráno v sedm holčičku nakojíšm tak kolem desáté dostane nějaký zeleninový příkrm a další kojení bude až v jednu hodinu. Získáš tedy několik hodin času, abys mohla jít do práce. Záleží samozřejmě na tom, jestli to bude holčičce vyhovovat a jestli si na příkrmy dobře zvykne. Pokud chceš jít do práce přesně od šesti měsíců jejího věku, myslím, že se nic strašného nestane, když jí pomalu začneš zvykat na příkrmy třeba o čtrnáct dní dříve, aby pak s tátou nebo paní na hlídání papala bez problémů. Druhý problém je s hlídáním. Pokud je zvyklá být pořád s tebou, je potřeba ji na dobu bez maminky zvykat postupně. Tzn. aby jsi nejdřív s ní a paní na hlídání byla i ty, pak třeba odejít jen na hodinku a postupně dobu prodlužovat. Hlavně nic nelámat přes koleno a holčička si postupně zvykne. Můj syn je naprosto v pohodě a na dobu s jednou nebo druhou babičkou se těší a vždycky si s nimi moc vyhraje. S prací doma zkušenosti nemám a myslím, že u nás by to nefungovalo, protože syn vyžaduje pořád pozornost a dá mi dost práce abych ho něčím zabavila, než např. jen umyju nádobí. Takže pracovat bych mohla, jen když spí a to zase radši odpočívám, nebo dělám práce, které se synem dělat nemůžu (žehlení, mytí podlahy).
Přeju hodně štěstí a žádné problémy, doufám, že ti bude fungovat tak dobře jako nám.
|
|
| Martina, Andulka 15m | •
|
(22.3.2001 22:02:26)
Milá Veroniko,
také jsem byla docela zvědavá na odpovědi k vašemu příspěvku, ale tato diskuse se nějak nechce rozjet. Přispívám tedy sama.
Neznám vaši profesi a přesně nevím, co je hlavním motivem toho, že chcete pracovat. Nutnost vylepšit rodinný rozpočet nebo snaha neztratit kontakt se svým oborem? Budu předpokládat, že to druhé.
Jsem OSVČ s domácí kanceláří, takže nástup na MD pro mě nebyl až taková změna jako pro matky, které byly dříve zaměstnané. Prostě jsem se z jedné místnosti od počítače přemístila do jiné k dítěti. Pracovat jsem v podstatě nepřestala, ale svou současnou aktivitu odhaduji asi tak na jedno procento toho, co dříve. Přitom se plně starám o dítě.
Za těchto okolností se podle mého názoru dají jakžtakž zvládnout dvě věci: dítě-domácnost, dítě-práce, dítě-péče o sebe samotnou. Pokud se budete snažit o troj- a vícenásobné kombinace, vylezou z toho jen tři či více silných kompromisů. Po hluboké úvaze zjistíte, že to vůbec nestojí za to.
Práce doma a věk dítěte: relativně dobře šlo doma pracovat do tří měsíců věku, kdy dítě ještě dost spí – za předpokladu, že nepotřebujete spát také. Pak u nás následovalo poměrně bouřlivé období, kdy holčička přes den prakticky nespala a večer jsem z ní byla tak unavená, že o nějaké soustředěné duševní práci nemohlo být ani řeči. Další trochu lepší období pro práci přišlo po prvním roce, když už se přes den trochu zabavila sama, ale tuto dobu využívám spíš pro domácí práce a vlastní relaxaci. Vlastní práci dělám jen když spí, protože jinak je dost těžké se na něco soustředit.
Dalším problémem je správně odhadnout časovou náročnost práce, kterou přijmete. Když hoří termín, jako svobodná a bezdětná byste si mohla dovolit klidně pár nocí nastavit, s tak malým dítětem je to ovšem sebevražedné. Nezanedbatelná je i finanční stránka věci. Pokud budete pobírat rodičovský příspěvek, čistý roční výdělek mezi 27 a 55 tis. Kč je pro vás nevýhodný, protože o příspěvek přicházíte a vyděláte si tak vlastně méně, než činí tato dávka společně s maximálním možným přivýdělkem. Také je nutné hlídat limity, od kterých jste povinna platit zálohy na sociální pojištění, případně doplácet zdravotní pojištění. To vše bere dost času.
Pokud byste chtěla začít s prací na ŽL až teď, připravte se na to, že pro úřady je matka OSVČ na rodičovské dovolené značnou anomálií, se kterou si často neví rady. Na mé jednoduché dotazy se často scházelo celé konzilium úředníků v čele s metodikem příslušného úřadu a odpovědi si často odporovaly. A i později narazíte na nejrůznější formy skryté či zcela zjevné diskriminace rodičů OSVČ vůči rodičům v běžném pracovním poměru.
Veškeré tyto problémy jsem obešla tím, že: pracuji jen pro dobré známé, kteří chápou moji situaci. Neberu práci, která hoří. Neberu rozsáhlou práci. Pracuji za symbolické, nepeněžní či žádné odměny – mým hlavním cílem je udržet si kontakt s oborem. Hlídám si, aby můj roční příjem nepřesáhl 10.000 Kč, a tím se vyhnu nejen povinnosti hradit sociální a zdravotní pojištění, ale i povinnosti podávat daňové přiznání. Za ideální považuji – pokud to jde – pracovat tzv. do šuplíku. To jde, pokud se věnujete publikační činnosti, vývoji software apod. Poměrně dobré jsou překlady. Pokud je vám text blízký, docela to jde od ruky a od této práce lze kdykoliv vstát a zase se k ní vrátit, aniž ztrácíte mnoho času opětovným nořením se do problému.
A závěrem – pokud si občas v některém z exkluzivních časopisů přečtete v rozhovoru se slavnými matkami kojenců, jak lze báječně skloubit práci s rodinou, vězte, že to znamená jediné: své dítě svěřily do výchovy někomu jinému.
Doufám, že jsem vás moc neodradila. Máte-li chuť, nějakou práci zkuste. Přeji vám, aby vás to bavilo a abyste byla spokojená.
Martina
|
| Kiara | •
|
(23.3.2001 19:56:59)
Martino,
naprosto přesně ve svém příspěvku vystihujete to, k čemu jsem dospěla po 9 letech práce doma s malými dětmi. Předesílám, že u mne byly hlavní důvody finanční, tehdy jsem jako překladatelka u zahraniční firmy vydělávala tolik, že jsem dokonce uvažovala o tom, že na mateřské zůstane manžel a já půjdu po několika měsících do práce. Naštěstí (?) všechno dopadlo jinak. Své tři děti jsem si užila, za cenu toho, že jsem třikrát týdně dojížděla s disketami, děti trávily čas, který si měly užít venku, v metru a v kanceláři, domácnost mnohdy podle toho taky vypadala. Teď sice posílám hotovou práci e-mailem, získaný čas však rychle vyplnily zakázky pro agentury .... Kdybych neměla chápající a milující rodiče v důchodu a nakupujícího a vařícího manžela, asi by nefungovalo nic. Nestěžuji si, jen naprosto souhlasím s názorem, že domácnost - děti - práci - péči o sebe není absolutně možné zvládnout najednou a bez kompromisů. Dřív jsem byla hrdá, jak to u nás funguje, ale teď bych někdy i docela vrátila ten čas, který jsem měla strávit na pískovištích s mými dětmi. Všeho s mírou.
K.
|
|
| Hanka, 2 malé holky (1 + 4 roky) | •
|
(24.3.2001 9:48:21)
Práce doma na mateřské má ještě několik dalších úskalí:
1) ne každé dítě stejně spí. Má starší dcera spala kolem roku pravidelně odpoledne cca 2,5 hodiny v kuse, dopoledne si ráda pohrála i sama. Když si dopoledne hrála, udělala jsem to nejnutnější z domácnosti, při jejím spaní jsem překládala, překládala jsem pak případně i večer, cca od 20:30, kdy už vpodstatě vždycky tvrdě spala, do 1:30 (cca s jedním mezikojením). Takhle jsem to dělala spíše nárazově - dva tři týdny, pak dva tři týdny pauza, kdy jsem zase zrestaurovala vadnoucí domácnost a sebe:) - velmi mi to vyhovovalo. U druhého jsem si to představovala podobně, jenže mladší dcera usíná 21:30 nejdřív (ale někdy i 22:30) a přes den usne na chvíli dopoledne (venku i na dýl, doma tak na 1/2 hodiny), a pak v podvečer, kdy už je doma starší dítě, které mě taky potřebuje (pomalu přecvičujeme, ale moc nám to nejde:)). Takže mi práce jaksi nejde od ruky:).
2) Pokud nebyla rodina na tvou práci doma zvyklá, můžeš narazit na jeden klasický problém - jsi přece doma! Manžel čeká, že víceméně zvládneš celou domácnost sama, neb jiné ženské na mateřské ji taky zvládají a on dlouho pracuje. Tvá práce může být považována za cosi, co uděláš levou rukou mezi vařením a přebalováním, případně v noci, když se ostatní koukají na zajímavý film... To se stává často a někdy to stojí dost úsilí vysvětlit, že prostě máš i jinou PRÁCI.
|
|
|
| Hanka | •
|
(23.3.2001 22:52:47)
Milá Veroniko!
Pokud nemusíš, práci nehledej. Děťátko vyroste strašně rychle a pak budeš litovat chvil, které jsi s ním nestrávila. S prací doma mám zkušenost a věř mi, že budeš štvanec. Když budeš v práci, budeš myslet na malé a budeš mít výčitky, že nejsi s ním. Doma pak člověk přemýšlí, co všechno nestihl udělat v práci a je z toho nervózní.Pokud budeš pracovat doma, budeš sedět "jedním zadkem" na několika židlích. Člověk se nemůže na nic soustředit, pracovat se dá jen po večerech a v noci. S tak malým děťátkem by z Tebe za chvíli byla troska. Není prostě možné zvládat dítě, domácnost, práci a péči o sebe a manžela. Možná, že se mnou někdo nebude souhlasit, ale radím Ti, užij si miminka, dokud je malé.Peníze jsou a budou a my tu nebudeme. Ty chvíle, kdy je dítě malé se už nikdy nevrátí! Choďte hodně ven a hrajte si. V domácnosti dělej jen potřebné a na práci se vykašli.
Opravdu vím o čem mluvím, taky jsem myslela, že všechno zvládnu a výsledek? Rok jsem byla nemocná z vyčerpání.
|
|
| Radka, 2 holky | •
|
(26.3.2001 0:49:55)
Mám trochu jinou zkušenost. Doma pracuji zhruba 7 let, jako účetní. Zůstala jsem doma poté, co jsem měla u zahraniční firmy stálé problémy s ošetřováním nemocného dítěte. Začátky nebyly zrovna růžové, avšak během dvou let jsem už začala zaměstnávat další 2 maminy. Mé druhé dceři je 2,5 roku. Mateřskou jsem měla pouze v porodnici. Když byla miminečko pracovala jsem, když spala. Když byla vzhůru, nosila jsem jí u sebe ve vaku, a spolu jsme vařily, praly, uklízely, chodily na procházky, povídaly a zpívaly. To samé v podstatě děláme i nyní. Když se zabaví, tak pracuji (jinak večer nebo když jí na chvíli vezme ven babička či manžel). Když se začne nudit, hrajeme si, čteme a děláme domácí práce spolu. Rovněž spolu chodíme do banky, na úřady a všude, kam je potřeba. Sice je to náročné, leč dítko je velmi spokojené. Nemám pocit, že bych děti či manžela zanedbávala. Vařím pravidelně. Byt nemám vzorně uklizený, okna špinavá a perfektně vyžehledné prádlo taky ne. Svět se nezboří. Jsem spokojená. Stíhám zhruba polovinu toho, co před miminkem. Neztrácím přehled ve svém oboru (naopak), mám dobrý pocit z toho, jak to všechno klape a z toho, že dokážu s přehledem uživit rodinu (to když muž přišel o práci). Pokud srovnám první mateřskou se současností, rozhodně bych volila nynější stav.
|
| Dana, dvojčata | •
|
(26.3.2001 22:53:30)
Ahoj Radko - účetní. Jsme na tom dost obdobně s prací i s pocity. Dneska, kdy už se všechno "ustálilo" (moje komplexy, že byt není každý den jako klícka, že se nevěnuji dětem 24 hodin denně, že je občas vykoupe tatínek, že někdy vaří), zjišťuji, jak ohromně spokojeně se cítím... Neztratila jsem kontakt s jinými lidmi, ani se svou profesí a je mi fajn, navíc jsem zjistila, že tím, že se zrovna nemohu věnovat klukům (to je hlavně v době uzávěrek - zatím funguji sama), ohromně získávají všichni tři chlapi, protože se vzájemně užijí.
|
|
|
| Jitka, Ríša 3 roky | •
|
(26.3.2001 13:34:56)
Ahoj, zkušeností tmám tedy spoustu. začala jsem pracovat, když bylo Ríšovi 6 měsíců, měla jsem to štěstí, že převážnou část doma, do práce jsem chodila jen 2x týdně na 2-3 hodiny, právě tak, abych stihla kojení. Jinak jsem veškerou práci dělala doma, řešila po telefonu apod. docela to šlo, chtělo to trochu organizace, stejně jsem většinu stihla až večer, až mrňous usnul. Po dobu, kdy jsem byla v práci, hlídali moji rodiče. měla jsem štěstí, že když jsem potřebovala do práce někdy akutně, mimo pravidelnou dobu, nebyl problém vzít Ríšu s sebou - v kočáru spal, v práci jsem ho nakojila, všichni ho tam rozmazlovali. Teď vidím, že jak byl odmalička zvyklý na lidi i na to, že máma chodí do práce, bere vše naprosto v pohodě - prostě tak, že mi sdělí, že počká, než přijdu z práce. Když mu byly asi 2, šla jsem pracovat na pl úvazku - v podstatě tak, že jsem dělala 3 dny v týdnu, taky hlídali naši. Cca 3 měsíce před 3. narozeninami šel do jesli - a kdyby tam pochopitelně během 14 dnů neochořel, žak chodí asi doteď. Byl tam moc spokojenej, jakmile zjistil, že tam mají bagr a vlaky, chytil tetu za ruku a po mně se ani neohlídl. dávala jsem ho tam jen dopoledne, jesle jsem měla 2 minuty od práce, tak to byla pohoda. Jenže pak onemocněl - viroza, kašel, však to znáte. Babička s dědou to psychicky neunesli a usnesli se, že Ríšu budou hlídat - a to tak, že v pondělí ráno si ho v metru předáme,v pátek odpoledne si ho přebereme, v týdnu za ním zajedeme, a Ríša je naprosto spokojenej - díky bohu za to, že nebrečí za mámou a tátou..
Prostě babičky a dědové jsou k nezaplacení, pokud jsou ochotni pomoct s hlídáním a nechodí třeba ještě do práce.. Jiank je to samozřejmě komplikovanější, uvažovali jsme í o paní na hlídání, i když to by samozřejmě bylo finančně náročnější, ale nějak bycbom to zvládli..
Prostě si my holky musíme umět poradit, jakmile se nějaký model zaběhne, tak to pak funguje..
držím palce, určitě to skvěle zvládneš.
čau Jitka
|
|
| Veronika, Andulka 3,5 mesice | •
|
(28.3.2001 8:22:17)
Ahoj vsechny, ktere jste
reagovali na diskusi o praci doma, kterou jsem zde zacala.
Diky vsem a jmenovite:
Kamilo - za to, zes jsi me uklidnila ohledne kojeni a krmeni Andulky,
samozrejme planujeme holcicku na vsechno postupne pripravit. Rozhodne
to pres koleno lamat nebudu, a kdyz to nepujde, tak to nepujde a prace
pocka.
Hanko - klasicky problem - ze ja jsem prece doma a tak rodina ceka, ze v
vsechno udelam u nas neplati, manzel pracuje taky doma a pomaha mi uz ted
co to jenom jde, takze myslim, ze si vyhovime i do budoucna.
Martino s Andulkou - ja praci nehledam, ja ji uz mam,
pred materskou jsem v praci ridila projekt, mela pod sebou nekolik lidi,
zadavala jim praci a kontrolovala ji, ted jsem dostala nabidku, ktera
se tezko odmita - delat to same, ale doma a do prace jezdit
2x v tydnu na 4 hodiny,
Takze se mohu 2x v tydnu kratce v praci sejit se svymi podrizenymi
a doma kontrolovat jejich praci a pripravovat a organizovat dalsi,
to vse jde bez problemu resit pomoci telefonu a internetu.
Pokud to bude nutne a nebude moci hlidat mmanzel - pohlida pani
na hlidani, ja budu doma a budu mit vse pod kontrolou.
Prijem hlidat nemusim, protoze si rozhodne vydelam vic, nez je
rodicovsky prispevek od statu, takze na nej opravdu necekam a klidne
o nej prijdu.
RADKO a JITKO - moc dekuji za povzbuzeni, tak nejak jsem si to myslela,
chce to dobre zorganizovat, a kdyz se chce, vsechno jde. Kdyby to
prece jen neslo necham toho a budu se venovat Andulce.
|
| Martina, Andulka 15m | •
|
(29.3.2001 22:18:10)
Veroniko,
bylo by moc prima, kdybyste se po čase do této diskuse vrátila a podělila se o čerstvé zkušenosti pracující matky. Docela by mě zajímalo, jak jste to s Andulkou zvládly.
Martina
|
|
|
| Martina | •
|
(28.3.2001 21:27:26)
K napsání tohoto příspěvku mě inspirovala rada paní Jitky s Ríšou, která svou práci a mateřství sladila tak, že synka svěřila do převážné péče prarodičů s tím, že se na něj v týdnu občas zajedou podívat. Můj názor samotný není reakcí na žádný konkrétní příspěvek, spíše jen obecným zamyšlením nad problematikou děti versus kariéra.
Dovolte, abych ve stručnosti popsala svůj příběh. Narodila jsem se v té nevlídné době, kdy tehdejší moc vyháněla matky od nemluvňátek zpátky k soustruhům a jejich děti v lepším případě k prarodičům, v horším do jeslí. Měla jsem to štěstí, že babička s dědečkem byli a byli ochotní se mě ujmout – také na celý týden s občasnými návštěvami pracující maminky a tatínka. Musím uznat, že to nejútlejší dětství jsem měla velmi krásné, s milující,vlídnou a chápavou babičkou, s dědečkem, který smysl pro humor rozhodně nepostrádal…. a když došlo v době nástupu do školky na návrat k rodičům, ani se mi k nim moc nechtělo.
K dědovi a babičce jsem se i poté často vracela. U rodičů to už tak příjemné nebylo. Z práce se vraceli pozdě, unavení, nervózní, s dalším nákladem práce v domácnosti, a v důsledku toho padl občas nespravedlivě nějaký ten pohlavek nebo ostré slovo. Na děti, jejich starosti a bolístky už moc času nezbylo. Dětský pláč se řešil pohlavkem, zákazem pláče nebo zesměšňováním. Tehdy a dlouho poté jsem to brala jako normální, takové přece maminky jsou. Až mnohem později, když jsem coby dospívající a dospělá měla možnost poznat i život v jiných rodinách, mi došlo, že to může být i jinak.
Pak jsem se začala věnovat své profesi a tu tzv. kariéru jsem skutečně udělala. Práce pro renomované domácí i zahraniční instituce, řízení rozsáhlých projektů, úspěchy, referáty na prestižních zahraničních kongresech, domácí i mezinárodní ocenění…. a mezi tím vším jsem se občas potýkala s velmi nízkým sebevědomím, zádumčivostí a introverzí, které jsem si do života ze své rodiny odnesla.
Ve svých téměř čtyřiceti letech jsem se stala matkou. Navzdory všem pracovním úspěchům a přesvědčování svých nadřízených jsem se – poučena vlastním životem – rozhodla věnovat mateřství na plný úvazek. A věřte nevěřte – veškeré profesní úspěchy se mi zdají v porovnání s pokroky, jakých mé dítě za mého přispění dosahuje, naprosto nicotné.
A život si najednou začal vybírat svou daň za tu počáteční nepřirozenost, kdy jsem místo u mámy a táty žila u babičky a dědy. Na mamku se nemohu obrátit s žádným problémem týkajícím se výchovy a péče o dítě. Ta ve své roli babičky totálně selhává. Když jsme já i dítě onemocněly, popřála nám brzké uzdravení. Odmítá být s dítětem v mé nepřítomnosti, takže když musím na úřady nebo k lékaři, vláčím dítě i babičku s sebou. Své vnouče často peskuje a zesměšňuje. Zprvu mě to velmi zlobilo, pak jsem si ale uvědomila, že po ní chci nemožné. Nikdy s námi žádnou nemoc neodstonala, nikdy naše bolístky s pochopením neřešila, nikdy nebyla maminkou se vším všudy. Takže nemůže být ani dobrou babičkou.
Při výchově tedy vaříme z vody a čerpáme z mnoha příruček, vesměs si vzájemně odporujících. Nechceme s manželem dávat dětem hmotné statky, ale dobrou výchovu a citové zázemí po celou dobu, kdy budeme naživu. Kdybychom toto nechali jen na prarodičích, naše děti by o citové zázemí – tak jako já – přišly podstatně dříve než dospějí.
Proto radím – užijte si to velmi krátké a neopakovatelné období tří až čtyř let. Z vašeho hlediska to je jak nic, z hlediska vašeho dítěte jeho celý dosavadní život. Nikdy nevíte, kdy jste se svým dítětem naposledy. Může se stát cokoliv – smrtelný úraz, nevyléčitelná choroba… a vám zbudou jen celoživotní výčitky svědomí, že jste svému nejmilejšímu nedali dost.
A co vy, pracující matky kojenců a batolat? Jaké budete jednou babičky? Jaké budete mít jednou pochopení pro své dcery a snachy, které se rozhodnou plně se svým dětem věnovat?
|
| Marcela s Vandou 10,5 měs. | •
|
(29.3.2001 7:47:34)
Martino,
mrzí mě tvá zkušenost a opravdu jí považuju za smutnou - přesto není možné z tvé osobní zkušenosti dělat obecné závěry. Znám hodně maminek, které jsou doma s dítětem a které se mu nevěnují možná ani tolik jako se věnovala tvoje maminka tobě.
Je to v lidech - jako ostatně všechno.
Já chodím do práce - ale ve chvíli kdy přijdu se snažím dceři věnovat téměř 100%. Prostě všechno jde stranou - nevařím, neuklízím a jsem jen s ní. Všechno se pak snažím dohnat až když dcera spí. A nedělám to jen po dceru a z povinnosti - já osobně to tak chci a jsem spokojená. Zvlášť když vidím jak je spokojená ona.
Ano, v jednom máš pravdu, může se stát cokoli a budu si vyčítat dobu, kdy s dcerou nejsem. Ale myslím, že pokud by se něco nedejbože stalo - ty si také budeš vyčítat např. dobu, kdy jsi se mohla věnovat víc. A určitě na něco přijdeš!
Nevím jaká budu babička a je zvláštní o tom teď přemýšlet, i když ta doba přijde a ani nebudu vědět jak - ale určitě na to nebude mít vliv že nyní pracuju místo toho, abych byla doma.
Myslím, že maminku ze zmiňovaného příspěvku také mrzí že není víc doma - ale někdy si ze špatných variant (buď málo peněz, nebo práce) prostě musíš vybrat tu míň špatnou. A určitě to nebylo lehké a určitě své dítě miluje.
Promiň ale tvůj přispěvek jsem asi brala jako útok na maminy v práci a tudíž i na sebe. Musela jsem se ozvat, a zase jsem se rozepsala jak je mým zvykem :)
Marcela
|
|
|
| Martina, Andulka 19m, 17. týden | •
|
(26.6.2001 22:14:17)
Veroniko se sedmiměsíční Andulkou,
před časem jste se zajímala o možnosti a úskalí práce při péči o malé dítě. Pracujete? Jak se vám to všechno daří zvládat? Nechtěla byste se podělit o čerstvé zkušenosti?
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)