Názory k článku Syn lže a krade. Co s tím?

Nelíbí se mi názor, že je třeba dělat opatření - nenechat volně přístupné peníze apod. Pokud není důvěra, je vše špatně. Jako dítě jsem vždy věděla, kam do šuplíku dávají rodiče peníze, v dospělosti to dělám stejně. Dítě musí pochopit, že jsou to peníze potřebné pro naše společné potřeby. Může mít i svoje vlastní, které dostane jako odměnu nebo od babičky. Může je použít na pořízení dárku apod. Myslím, že maminka by chlapce s poruchou chování neměla jen trestat a ponižovat, ale víc se mu věnovat, snažit se o společné krásné zážitky a ujišťovat ho, že ho má ráda za všech okolností. Vztekání nebo krádeže by samozřejmě neměla tolerovat. Stačilo by, kdyby viděl, jak to maminku mrzí a ani nechce jít na výlet, na který se oba těšili.

takhle jsem to nemyslel. To že uznám, že někdo má důvod k tomu, aby dělal něco špatného, ještě neznamená, že ho tím omlouvám.

To jenom znamená, že když tomu důvodu porozumím, můžu nějak dosáhnout toho, aby to ten člověk už nedělal. To může být i práce pro psychologa, zvlášť když si ten člověk vůbec není vědomý proč něco dělá.

Samozřejmě taky funguje už od počátku, že pokud předběžně uznávám že nějaké jednání má důvod, líp se mi s tím člověkem navazuje kontakt, než když ho rovnou chci změnit a jeho důvody mne nezajímají.

No jo, ale je otázka času, kdy děti zjistí, že bonbóny jsou i když maminka říká něco jiného. A co si z toho odnesou? Že lhát se může. Řešení je ty bonbóny dát pod zámek nebo opravdu hooodně vysoko. Dětem na dotaz klidně odpovědět, že je máme, ale teď je nedostane proto a proto.....

Souhlas. Taky si myslím, že rodiče taky neříkají za všech okolností pravdu, ale připadá jim to jaksi v pořádku. Já mám zkušenost, že syn lže, když se bojí, že se naštvu. Ale když je to vážná věc, tak říkám, že je moc důležité znát pravdu, abychom mohli zabránit případným nasledkům...a naštvaná už vlastně jsem, takže nic horšího se už nestane.
Taky souhlasím s odpovědí na problém. Rozhodně bych netrestala. Jen bych trvala na tom, aby dítě napravilo, co způsobilo. V případě krádeže, bych mu v klidu a vážnou tváří řekla, že to musí vrátit, že je to tak správné.

Jako bych četla přízpěvek ze svého děství. Liší se jen tím, že v mém případě to byla matka, která byla perfekcionistka. Také mi nebylo co zakázat, znala jsem cestu ze školy a do školy, potrestaná jsem byla i za dvojku, za špatný pohled. Nic jsem si nedovolila chtít, požádat o bombon mě ani nenapadlo. Lhala jsem jak o závod - když bylo potřeba, přiznala jsem se k věcem, které jsem neudělala (stejně by mě zmlátila, protože by mi nevěřila), často mi spíš uvěřila lži než pravdu, nevěděla jsem, co říct. U mých dětí je vše jinak. Když mají průšvih, tak mi ho pro jistotu telefonicky volají už od brány školy a já se moc snažím natolik se ovládnout, aby se příště nebáli mi opět přiznat pravdu. Netrestám je fyzicky (maximálně jim zakážu počítač, televizi, běhání po venku), děti dělají spoustu aktivit. Leccos se mi nedaří, protože nemám z čeho těžit (zkušenosti z vlastního dětství jsou nepoužitelné), ale čtu, hledám, zkouším a snad se mi podaří svým příkladem a svou snahou, že lhaní v naší rodině nebude mít nikdy místo. Jsem také toho názoru, že děti se lhát naučí kvůli příliš přísné výchově v rodině.