Názory k článku Jsi jen ubohá ženská

tak jsem se trefila

Dívat se do sebe je hezká věc, probrat své problémy s nezainteresovanou osobou může pomoci, odpustit je určitě někdy dobré. Ale tak, jak to autorka prezentuje je to mírně řečeno nedůvěryhodné. Ono totiž není možné najít recept na všechno.

Takže bylo sedm pramatek - a co praotcové? Že by praotec Čech?

Autorka se omlouvala synovi, že on je drzý hulvát a ona na jeho slovní útok nejdřív reaguje přirozenou obranou a pak se jí to roz leží v hlavě a chledá chybu u sebe. Mladej získá pocit, že matku seřve, urazí a ona pak sklapne a je klid. Chyba byla u matky v tom, že se s k lukem hádá, to ano. Ale velká chyba je nechat ho urážet matku a kód ve 14letech. Já se se synem nehádám, mohu s ním diskutovat, poslechnout navzájem své názory, ale konečné rozhodnutí je na mě, jelikož jsem dospělá, matka a autorita. A on to musí respektovat. A já zas z respektu k němu nikdy nezneužiju pozici autority. Ale jakmile by mě takto urazil, dostal by pár ponižujících váček, neb v tomto věku by měl vědět jak se chovat. Sice bych mu pláče la stejnou mincí, ale příkladem se učí a pak si o našem výstupu mužem prodiskutovat a probrat pocity, říct si, jak to je ne hezké a že to nebude opakovat... Ale odpouštět hned a omlouvat se...? Fakt nee. Nevím, za celých synových 18 let jsem se do téhle situace nedostala. Opravdu spolu mluvíme, ano, oba čas od setkává, občas je huňatý, líný a jako klasický puboš, ale zná své meze. Díky Bohu.

to je jednoduché, tyhle výzkumy jsou založené na tom, že hledají jen ten genom, který máme společný s určitou skupinou předků. To stačí, abych viděla, že já mám geny Velda a můj manžel má geny Tara.