Názory k článku I porod „císařem“ může být nádherný zážitek

Dobry den,
pridavam se na stranu kvality ceskeho zdravotnictvi (vc. pece o budouci matku v dobe tehotenstvi). Prvni porod jsem absolvovala v Praze Podoli, o me i o dceru bylo vyborne postarano. Dcera mela po narozeni zdravotni problemy, proto jsem nesmirne stastna, ze jsem rodila prave kde jsem rodila a ze pece o dite bylo profesionalni a vsichni lekari vedeli co delat. Druhy porod budu absolvovat v Rakousku (Vidni). Neni to ma volba, ale vzhledem k tomu, ze tu nyni s rodinou ziji, mam tu pojisteni atd. nemam moc na vyber. Ja jsem naopak uvazovala jak to udelat, abych mohla rodit opet v Praze, byt ceske pojisteni nemam. I to je mozne. Znam spoustu matek (Velka Britanie, Irsko ...), ktere rodili v CR, vse si zaplatili a to prave pro profesionalitu pece. Zaplatit si porod a doktora neni problem, ale premyslela jste o tom, ze nejde po porodu jenom o vas, ale i o dite? Muze nastat problem s ditetem, ktere bude muset zustat i nekolik tydnu na intenzivni peci. Dovedete si spocitat, kolik bez pojisteni budete potom za peci o dite platit? A predpokladam, ze v takovem pripade budete chtit s ditetem zustat v nemocnici, coz znamena, ze za sebe musite take zaplatit. Takze sumasumarum rodit v zemi, kde nemate pojisteni neni bez financniho rizika (a zde nemluvim pouze o statisicich). A opet opakuji, ze CR patri k jedne z nejlepsich zemi, kde si zena muze prat rodit. Porod jako takovy neni prochazka ruzovym sadem a narazit na spatny personal muzete kdekoliv. Berte to jako muj soukromy nazor. Rakousko neni rajem na zemi, je to zem jako kazda jina, mimochodem ve zdravotni peci velmi draha pokud chcete kvalitu a osobni pristup.
Zdravim. Iva

Porod mi vyvolávali jen 2 dny po termínu neprotestovala jsem, říkala jsem, že doktoři tomu rozumí. Vyvolání porodu mi vyvolalo velmi silnou nevolnost, měla jsem průjem a zvracela jsem, takže během 12h porodu jsem se nemohla ani napít protože vše šlo ven. Pokud bych měla ještě někdy rodit klasicky chtěla bych několik klystýrů. Klystýr mi dali, ale až po tom co mi bylo tak zle, myslím, že mi pomohl rychleji vyprázdnit střeva, pak porod doktor ukončil a udělal císařský řez. Bylo to v epidurální anestezii, tak jsem mohla vidět jakou malou ponesou, nevěděla jsem do předu pohlaví a tak jsem byla zvědavá co to bude. Během císařského řezu jsem na chvíli usnula, byla jsem zničena. Líbilo se mi, když mi malou na chvíli dovezl manžel. Pak noc probíhal tak, že po mě chtěli hlavně ať spím a odpočinu si, to nebyl problém spala jsem, několikrát za noc mě byl kontrolovat doktor a sestřička prohmatávala břicho a vždy se u toho omlouvala, vždy jsem hned usnula. Ráno bylo vyháněný z postele, to bolelo, to už jsem neměla přidaný epidurál, já jsme měla císařský řez ve 22h, tak závidím těm co ho měli dřív, že mohli déle ležet.
3 dny po porodu jsem si stěžovala na bolesti břicha vpravo, doktor moc ochotný nebyl, ale krev a moč mi nechal vzít, druhý den jsem říkala, že mě to moc bolí, říkal, že v laboratoři nic nenašli, ale pro jistotu znovu odběry a ještě doktor říkal, že to je normální, že to při hojení bolí o hodně víc na jedné straně, říkala jsem, ale proč to bolí tak moc víc než po císařském řezu. toho doktora jsem už v životě neviděla. Když odešel, co já si vyslechla, od té maminky co byla se mnou na pokoji, že na nadělám, že mám chodit, že se to rozchodí. 3 dny po císaři jsem byla bez malé a vlastně, když už jsem si ji musela vzít, takže s belhání jsem se oni starala, nejvíc to bolelo, když jsem stála a pří každém nádechu a výdechu tam bodalo, bylo to dost na noře, tam jizva nebyla. V laboratoři našli zánět a tak mě vozili na vyšetření např, CT jsem absolvovala, já bych tam nedošla, pak jsem si začala stěžovat, že sice teplotu nemám, ale ten pocit mám jak kdybych měla teploty, ale teploty za chvíli dorazili. Na noc jsem neměla malou u sebe a cítila jsem se trapně, ale zároveň jsme byla ráda, když ji ráno jedna sestřička dovezla, tak mi říkala: "Co to mělo znamenat, jsem už tolik dní dobu porodu". Pak malá skončila na dětském oddělení a vozili mi ji jen na kojení. Dřív když jsem si stěžovala, že něco bolí, tak se tvářili, že otravuji, teď tam byl doktor hned, zajímali je jestli nemám nové projevy nemoci. Přibylo, k tomu že jsem strašně moc potila tak, že pot trochu i kapal na zem. Často mi prohmatávali břicho, kam sáhli tak to bolelo, že jsem jim proti své vůli oddělávala ruce. Od té maminky co byla sem mnou na pokoji jsem si vyslechla, že asi nechci jít domů, že když budu chodit, tak to rozchodím. Za týden to jsem měla 40, mi primář oznámil, že mě bude ještě s jedním doktorem operovat, že neví co mi dělá ty problémy, že se musejí podívat dovnitř. Oznámil to citlivě a byl ochoten vše vysvětlit. To jsem se bála hodně, operovali celkem pozdě večer. Byla jsem ráda, když jsem se po operaci probudila, že žiji, ale bolelo to příšerně, rozhodně víc než císařský řez. Celou noc jsem se strašně potila pořád se bolestmi budila dostala jsem něco na čelo, aby mi pot netekl do očí. Přikládala jsem teploty a pocení následků operce, ale běhen dne jsem si uvědomila, že to není operací, že je něco ale hodně hodně špatně, když jsem pak viděla doktory, tak na některých bylo vidět, že se mnou trpí taky, taky to věděli, do kapačky jsem dostávala antibiotika a kojit jsem nemohla, měla jsem mléko odstříkávat, moc mi to nešlo jsme si myslela, za několik týdnů jsem se dověděla, že v tomto stavu mléko mizí. Na pooperačním pokoji jsem, třeba zažila, když mě jedna pacientka viděla jak se potím, tak říkal, paní pojďte se podívat to jsem v životě neviděla, vám ale musí být zle. Za 2 dny mě chtěli operovat znovu, operaci odložili a za týden ji zrušili definitivně a mě dali na normální pokoj a dali mi malou, první noc jsem ji u sebe neměla, pak již ano, ale i tu noc bych vládla lepšilo se to začala jsem lépe chodit, mohla jsem dojít i k ledničce na chodbě. Doktoři mě posílali na vyšetření a já jsem měla radost, že to mám za sebou a jsem vyléčená, radost byla velká, když to doktor viděl, tak mi říkal, že můj stav byl přece velice vážný, nic jsem neřekla, měla jsem mu říct právě proto mám radost. pak našli hnis na játrech a tak mi jej nechali odsát, to se dělá zaživa, hrozné a zůstal mi tam dren a opět se mi hůř chodilo, 2 dny mě bylo po tom divně a to jsem měla malou na krku, dnes si říkám že jsem se měla ozvat snad by mi doktor pomohl, aby si ji na dětském vzali. Na konec jsem po 31 dnech opustila porodnici s drenem v játrech, ten vytáhli později.
Když to shrnu u dětského oddělení se mi nelíbilo, jak měli výhrady proti tomu, že jim doktoři nařídili, že se o malou budou starat, ale když jsem tam byla delší dobu, tak jsem zjišťovala, že někteří jsou na dětském velmi rozumní, vysvětlovali mě jak si máme zařídit pro někoho volno, aby byl se mnou doma, protože péče o malou je pro mě zatím moc. Taky na dětském někteří chtěli, když nejsem schopna se o malou starat, ať si ji vezme někdo na starost z rodiny. Později mi někdo vysvětli, co tam je za problém, že pojišťovna jim hradí jen 30 dní, že to potřebují, nějak vyřešit. S některými se dalo velice mluvit dobře, ale vlastně ze začátku, když mě napomínali, že mají věčně v noci malou u nich, tak ti slušní neříkali nic, tak mě pak přišlo jak kdyby tam nebyli.
(Za chvíli máme výročí 1. roku propuštění z porodnice.)

Já to mám tak nějak mezi. Nedokážu to popsat jako eufórii z nádherného porodu. Ani jsem se nervala o to, že za žádnou cenu nechci nastřihnout...cokoli podobné těm "ryze přírodním porodům". Jasně, kdyby to tak vyšlo, byla bych ráda-nevyšlo, žádná tragedie.
Ale ani jsem neměla pocit "hnusu" z krve, výkalů (klistýr jsem neodmítla, ale ve finále nestihla). Nějak jsem to vzala, jako že zdravotní personál je určitě zvyklý, tak co už. Ale musím říct, že personál, se kterým jsem se setkala já prostě odpovídal tomu, co jsem čekala. Žádné přehnané nadšení, ale takové klidné, profesionální prostředí. Co bylo třeba udělat, jsem vždy věděla dopředu a měla možnost se poptat co a jak. A že mi malou dali na pokoj napořád až ráno, no já byla tak vyčerpaná, že mi to vlastně přišlo vhod. A teď do mě!!

nutné zlo....no...a o tom to je, tie Tvoje děsné zážitky.

Ja to beriem ako CESTU. Bolestivú, ale s krásnym koncom. Ale aj to je o tej psych. príprave. Keby som spanikárila, tak moje porody asi tiež prebehnú podstatne horšie (mám dve deti cez 4 kg, porodené prirodzene, v polohe, akej som chcela, bez opiátov a vo veku nad 32 rokov...v dvoch roznych porodniciach.) Takže..ide to. Mať pekné zážitky a nemyslieť na to fyzično vo forme krev atd.

Porod jako nádherný zážitek... tak sorry, v tom teda já nejedu. Největší bolest v životě, všude hnus, krev, nepříjmený personál, pořád jen nějaká bolest a pruda. Krásné je to, až si miminko přivezete domů a začnete se s ním sžívat, ale porod jako krásný zážitek.... upřímně řečeno, raději dám přednost dobré večeři, sklence vína a dobrému sexu beru to jakon nutné zlo k příchodu dětí na svět a bylo to tak po staletí, nechápu proč se v dnešní době snaží někdo ženám vnutit, že je to největší blaho na světě - porodit. Pak mají traumata z toho, že nic takového necítily a mateřské weby jsou plné stesků z toho, jak se necítí být dobrými matkami když neměly úžasný pocit z porodu.