Názory k článku Dědeček v záloze

Děkuji a děkuji a děkuji
Pročítám si zpětně články, které mi unikly, to si prostě nesmím nechat ujít. Pokud vyjde kniha, jsem stoprocentní odběratel a to hned několika kusů...
A k těm dědečkům, vidím na svých dětech, speciálně synovi, jak jsou pro něj prarodiče důležití. Děda je téměř nedotknutelná persona a jsem ráda, že tchán ho má rád a věnuje se mu. Za to patří obrovský dík.

Njn... ono těžko říct, jestli je lepší děda špatnej, nebo žádnej...
Moje děti jednoho z dědečků - jednoho toho neoblíbeného - vídají, ale rádi ho nemají a když můžou, tak se mu vyhnou. Dcera ho myslím už nenávidí otevřeně (11 let), protože ji svými řečmi vysloveně provokuje nebo uráží. Syn (6let) se s ním snaží ještě komunikovat, ale je na něm vidět, že mu to dvakrát příjemné není a sám za dědou dobrovolně nejde...
Jaký pro ně má do budoucna takovýhle "dědeček" přínos, to si neodvažuju říct... :-(

Mayo, "adoptovaného" dědečka moc přeju!!
Taky jednoho mám a byl a dodnes je naprosto perfektní.
Ten první bio mi zemřel v mých 5-ti letech (vím, že jsem ho měla moc ráda,bohužel odešel moc brzy), ten druhý zemřel až když jsem byla dospělá, ale byl celou dobu špatně pohyblivý a možná i tím ten kontakt nebyl tak intenzivní, kdo ví...

Můj syn má jen tohoto biodědečka a pak pradědečka (toho mého "adoptovaného") a já mám z toho dost často takový pocit - jako by si toho můj táta moc nevážil, že ho má, skoro mi to přijde - lehce nabyl...nebo já to fakt nechápu...

Přitom synek by na něm visel - úplně to na něm vidím... jenže děda mu spíš škodí a různě ho popichuje a dráždí (jak sám Kubča říká), nikdy ho nepochválí (ale to nechválil ani nás - svoje děti)...

Když o tom s taťkou mluvím, prý to dělá proto, že děti se mají dráždit a prý aby z něj nevyrostla holka... no

Od panv Nagla vždycky velmi ráda čtu, nikdy nezklame, kéž by toho bylo víc!

jj, tuhle jsem chtěla pochválit mého tátu, jak to výborně zvládl s mými dětmi když je hlídal, protože se mi zdáli všichni v dobré náladě když jsem si pro dětičky přijela. A děda mi s mírně nepřirozeným úsměvem na tváři odvětil "jo, zvládl jsem to, občas se zaťatou pěstí v kapse".... to už jsem pak návštěvu neprodlužovala a nasáčkovala nás do auta Já vím, že i když vnuky má rád a dokáže si s nimi i hrát, vzít je ven, číst jim a zpívat si s nimi, hlavně má rád svůj klid a hrozně ho drtí pokud se moje "zlatíčka" (fakt jsou docela hodný, většinou) promění v onu "zbraň hromadného ničení" a jejich dupot, chichot a výskání dosahuje hladiny hluku vyšší než otáčení stránek v knížce, je to nápor na jeho nervy. I tak jsem ráda, že ho mám "v záloze"