Názory k článku Otcovské fejetony: Zaděláno!

Přidám zas trochu optimismu. Ono to vodění do školky a školy a dohlížení na učení je záležitost tak osmi až deseti let. Pak už se dítě vodí a učí obvykle samo. Jistě můžou být výjimky, je proto důležité, k čemu se dítě odmala vede, jestli jako rozmazlovaný "posledňáček", toho vodíte za ručičku až do důchodu (jeho, ne matky) a nebo dáte důraz na samostatnost, pak se se staršími sourozenci vyvíjí dokonce rychleji, snaží se je dohnat a díky nim pozná o půl generace starší společnost. Hodit dítě na krk starším sourozencům není fér v žádném věku, ale snad všichni starší sourozenci s tím mají své zkušenosti, i když je rozdíl třeba jen čtyři pět let, a pokud je to jen občas, tak to vidím jako pozitivní i pro ně. I když oni sami si to ještě řadu let myslet nebudou:-))
(mám děti pět let od sebe a starší občas vodil mladší do školky taky - někdy rád a ochotně, někdy nerad a musel - ale je to prostě život, tak to chodí.)

Kate 29tt, třeba tou formulací "že to snad ani není žena" myslel anděla, nebo něco takového, já jsem to tak pochopila, že to není narážka na lepší muže. Taky mi připadá, že většina maminek, co si dítě přály a těší se na něj se rozsvítí zevnitř, jsou krásné a klidné, takové proteplené a prosvětlené.

Připojuji se také se svým názorem starší sestry dvou mladších sester (o 10 a o 8 let). Zvažte moc dobře, zda výchovu svého plánovaného miminka, které velice brzy odroste, budete zvládat vy sama s manželem. Já ze své vlastní zkušenosti vím, že máti potom hodně starostí o sestry přenesla na mě - vyzvednout ze školky, pak ze školy, udělat s nimi úkoly, pohrát si s nimi, a teprve večer, když byl trochu klid jsem se učila do školy a pak vlastně skoro po nocích také k maturitě. A jejich puberta - to byla kapitola sama pro sebe. Já jsem se vdala a odstěhovala , otec pracoval mimo město a máti na ně byla sama. Dneska s odstupem času je všechno moc fajn, máme se rády (já pořád funguju jako jejich vrba, ale prostě miminko nezůstane jenom miminkem. Jinak přeju hodně pohody a zdraví.

Vnesu do tohoto nadšení "jít do toho" trochu cynismu. Neříkám, že nesouhlasím. Jen je třeba si uvědomovat všechny souvislosti a teprve s tím přesvědčením do toho jít. Velice si to rozmyslet. Někdy mám dojem emocionálních rozhodnutí pořídit si "miminko" ale miminko vyroste a co pak?To, že takové dítě prakticky nemá sourozence (my se máme rády, ale jsme každá úplně jinde, starosti typu blbá úča a fakt hezkej kluk v deváté á mi připadají vedle mých starostí o holé živobytí takové roztomile dětinské) je vychováváno a bude žít jako jedináček. Že takové dítě bude v pubertě v době, kdy rodičům bude pětapadesát, šedesát let -jestli to budou zvládat. Pokud ještě budou. Každý je jinak fyzicky i duševně svěží, někdo se ve třiceti chová na padesát, někdo v padesáti na třicet. Chce to hodně sebekriticky a trochu prozíravě se zhodnotit. Kouknout na příbuzenstvo, trochu s nadsázkou jestli náhodou nejsem podobná své matce, která je v šedesáti naprosto nemožná a starší syn je ochoten k ní jezdit jen na dobu nezbytně nutnou.
A zvážit i postoj starších sourozenců a míru jejich zapojení. Zažila jsem i totální ochromení pocitem zodpovědnosti díky tomu, že si rodiče zvykli odkládat mi sourozence na krk a neustále mi zdůrazňovali, jak je to má povinnost (pomáhat mámě, hlídat, učit se s nimi, starat se, dokonce i kdyby se třeba našim něco stalo) V 18 letech jsem měla starosti odpovídající ženské o deset let starší, vdané a se dvěma dětma a to, že své sourozence mám ráda není zásluhou rodičů, ale jen shody okolností, protože jsem odešla z domova do školy, jinak je dnes nenávidím.

Mamka má tři děti, věkově 21,19 a 7 - nás starší holky vychovávala jako sourozence, kdežto brášku už spíš jako jedináčka, v tom vidím jediný háček, problém, který promyslete. Navíc brácha je to "neřiditelné torpédo", o kterém je tu už zmínka, což nemohou pochopit babičky a vyčítají to jemu! Mamince bylo taky 40, když rodila naposledy. Výchovu jedináčka si tehdy neuvědomovala. Zrovna před pár dny jsme se o tom bavily :-)
Ivýsek, 28.tt