Názory k článku Otcovské fejetony: Epizoda z denního baru

Myslím, že je to hrozně individuální co lze a co nelze, záleží na konkrétní situaci. Ale napadá mě třeba těm lidem dítě pochválit se slovy: "máte hezké dítě, to vůbec nevadí že šišlá, můj malý bráška, syn také..." něco v tomto duchu. Nemělo by to v nich vzbudit agresi vůči dítěti (což pouhý agresívní útok na rodiče by mohl). Někdy "uzemnit" rodiče může pomoci, ale zrovna u těchto tipů to může spíše jen vzbudit agresi vůči samotnému dítěti, na kterém si to "uzemnění" odreagují.
A pak samozřejmě se obrátit s něčím kladným na dítě, malé děti jsou citlivé a zaregistrují i jen povzbuzující úsměv.
Samozřejmě, že to je málo, ale pro začátek. Někdy nejde ani toto, někdy jde mnohem víc, záleží na konkrétní situaci. Ale přes pochvalu a sympatie k dítěti vyjádřené rodičům lze navázat komunikaci a pro dítě něco udělat. Ti lidé mají zjevně problémy sami se sebou. Třeba si sami sebe budou více vážit, když uvidí, že se jejich dítě někomu líbí a obdivuje je a trochu to změní jejich vztah k dítěti k lepšímu.

Pak bych se snažila zjistit skutečně údaje na ty lidi a dát kontakt třeba FOD (mohla by je znát více třeba obsluha baru). A z rodičů vytáhnout zda klučina chodí do školky a kam a příp. tam dát avízo, že jde o dítě s problematickým zázemím, které potřebuje při výchově kompenzovat to a to. Jednou tahle scénka z baru se svědkem může třeba posloužit při odebírání dítěte z rodiny.
To dítě je skutečně v situaci, kdy si samo nemůže pomoci a je tím poznamenáváno na celý svůj život. Proto něco udělat, cokoli je dobré.
Neberte prosím můj příspěvku jako kritiku toho, že jste v této situaci nic neudělal. Ani já bych nemusela být dost pohotová, možná by mě odradila první hrubost od "táty" a nepořídila bych nic, je to jen zamyšlení, že touto cestou bych se snažila jít, protože pro tyhle děti zkusit udělat cokoli, je lepší nežli nic.
Vy jste napsal článek a já si promyslela co dělat, až se s takovou scénkou někdy sama setkám. Takže díky.

Vzdy se da pomoct!!! Ale lidi se nezajimaji protoze se boji. Chudacek chlapecek. V takove situaci se musi pomoct!Alena

bohuzel, s pribyvajicimi lety a rozumem :-) si uvedomuji, co je pricinou meho dnesniho posramoceneho sebevedomi, spatne komunikace s lidmi, strachu pred nepochopenim a vycitkami, snahou o uspokojeni vsech kolem atd... mohla bych jmenovat dal. moje matka me vnimala jako spatnou zivotni investici a mela jsem to na taliri ve vsech moznych podobach denne. dockala jsem se vseho, jen ne lasky, pochopeni nebo jakekoliv podpory. materialni statky mi nechybely... ale rodina bohuzel ano. dnes sama touzim po rodine, ktera bude fungovat, komunikovat, kde se budeme mit radi a konflikty resit jinak nez fackou...

Mám dost podobné pocity jako Ty. Teprve nedávno jsem si uvědomila, že za tím jak pořád chci aby všichni okolo mne byli v pohodě, nic jim nechybělo a když něco není OK cítím se za to odpovědná i když jde o blbost, stojí můj vztah s matkou. K ní se přidal naštěstí jen dočasný nevlastní otec a na sebevědomí na bodu mrazu bylo zaděláno.
Žebříček matčiných hlášek vede asi ta kdy mi v alkoholovém opojení vmetla v mých 16-ti letech do tváře že jsem jí zkurvila život tím že jsem se narodila. ( Omlouvám se za ten výraz ) Nevím kde se to ve mně vzalo, ale tenkrát poprvé jsem si dovolila ozvat se a řekla jsem jí že si ho snad zk.... sama.
Teď je mi 30, nemám žádnou potřebu se s ní vídat, v podstatě je to pro mně cizí ženská, ke které mám vztah asi jako k prodavačce v obchodě nebo úřednici za přepážkou - občas je musím vidět ale o citech nemůže být ani řeč.
Zato jsem pro změnu, jak jinak, terčem výčitek co že se to stalo, proč že se k ní tak chovám, ona že pro mne udělala na světě nejvíc ... vstávala ke mně když jsem byla nemocná a v šesti letech mi zaplatila kurs plavání. Ne, to jsem se nezbláznila - to je jen její kafemlejnková melodie kterou mi pokaždý dokazuje že ta špatná jsem já.

Omlouvám se že jsem se tak rozpsala, ale asi už to muselo ven :-)

Hm, tak tohle čtení jsem si mohla ušetřit. Mám to za sebou, jako dítě jsem mohla naprosto za všechno, jednou mi máma řekla (když jsme bloumaly nočními ulicemi poté, co nás vyhodil její přítel), že když se budu takhle chovat, nebude nás nikdy nikdo chtít...
Nebyla jsem si ale vědoma žádného prohřešku. Byla jsem prostě příčina všeho špatného...

Teď mám dvě děti, vychováváme je láskou, ale moje pošramocené sebevědomí mi asi zůstane na celý život. Cítím se pořád zodpovědná za pohodu lidí kolem sebe. Je to na dlouhé povídání, nechce se mi do něj.

Nicméně bych taky nevěděla, jak se zachovat. Byla jsem svědkem podobného chování, snažila jsem se malých dětí zastat, ale tihle lidé vůbec neví, o čem je řeč. Je mi z toho příšerně smutno.