Názory k článku Statisíce českých rodin zmítaných dluhy? Řešení existuje!

Většina z nás zaklepe bačkorami někde na rehabilitačním oddělení po mozkové mrtvici, či srdeční infarktu. Další velká skupiny bude umírat na onkologické novotvary. Někteří se sprovodí ze života raději sami. Skok pod vlak, z mostu, plyn, léky, oběšení, skok z nemocničního pokoje... O matku s x dětí se pravděpodobně dětičky také nepostarají. Šoupnou mámu do LDN, či domova důchodců. Budou muset ještě roky pracovat až do minimálně 70 let. A to již 1/2 z nich bude pro práci a starost o druhé neschopnými.

Kdo nemá děti, platil -aspoň za doby socialismu - vyšší daně, říkalo se tomu lidově volská daň. Stvořitelé nových kapitalistických zítřků to zrušili.
Na druhou stranu je třeba dodat, že ti, do děti nemají, zase nečerpají tolik ze systému: nepotřebují školky, školy, pediatry, dětské přídavky, dotace na tábory, jsou pracovně i teritoriálně flexibilnější, nepotřebují velký byt, stačí jim garsonka nebo 1+1, nepotřebují pískoviště, dětská hřiště a jiná zařízení... No, a z toho všeho se zas dá našetřit na ty, co jim budou ve stáří v bezmocnosti utírat zadky.

Zapomínáte na fakt, že děti jsou v průběžném systému plátcem důchodů předchozí generace, čemuž by měly odpovídat slevy za jejich výchovu. Protože kdo je nemá, je černý pasažér systému.

V roce 1992 vláda prosadila daňové a sociální zákonodárství z hromadně vymírajících zemí Evropy. Od 1. 1. 1993 se zhroutilo daňové zohlednění nákladů na výchovu dětí o tři čtvrtiny! Do 31. 12. 1992 stát refundoval 50 % nákladů na výchovu dětí. Od 1. 1. 1993 pouhých 12,5 %. Pár citátů z práce M. Hiršla, Příspěvky Českého státu rodinám na náklady spojené s výchovou dětí, Demografie 2004, 46: Změny ukazují trend vývoje skutečných hmotných životních podmínek ve kterých rodiny s dětmi žijí. Přechod od daně ze mzdy na daň z příjmu fyzických osob znamenal DRASTICKÉ omezení daňového odpočtu z důvodu péče o nezaopatřené děti. Uvedená skutečnost výrazně ovlivňuje rozhodování mladých lidí, zda vůbec mít děti a kolik. Bylo to způsobeno vyšším růstem míry zdanění pracovních příjmů rodičů v porovnání s bezdětnými. Nelze v této souvislosti nepřipomenout, že právě v letech 1994 – 1996 klesl počet narozených dětí v České republice o 30. tis. ročně, tj. o čtvrtinu, a dosáhl mimořádně nízké úrovně, která se od té doby TRVALE udržuje. Ještě dodám, že nadměrné zdanění mezd rodičů vychovávajících děti bylo v roce 2018 ve výši 44 miliard korun.

Jsme momentálně věřitelé, půjčili jsme kamarádům dlouholetým, důvěryhodným, máme smlouvu, ale nesplatili nám včas a už jsme si užili nervy s tím, zda nám to vrátí a jak. Nějak komunikují, teď slíbili splácet po menších splátkách.
Už teď máme díky naší dobré vůli starosti, strávili jsme čas s tím, jak s nimi komunikovat, jak to řešit... času máme málo, čas jsou pro nás peníze. Chtěli jsme jim pomoci, půjčit peníze a neutrácet náš cenný čas, tak to už bohužel utrácíme. Už nás půjčka jim stála náš čas, naše nervy, naše starosti.
Druhá šance pro dlužníky mi trochu nadzdvihla. Kdo dá druhou šanci věřiteům ? Těm normálním, kteří slušně půjčili (nerýžovali na úrovích, na penále, nenavyšovali drlužnou částku...). Naše půjčka byla bez úroků. A za naši dobrou vůli, máme mít starosti, nervy, ztratit cenný čas a ještě protože dlužníci dostanou druhou šanci, tak mi o peníze přijdeme ?

Chápu problematiku nemorálně navýšené dlužné částky, chápu špatné praktiky exekutorů špatné zákony jdoucí na ruku exekutorům, že stát stojí za zoufalou finanční negramotností řady svých občanů, ale mějme také pochopení pro věřitele.
Minimálně omezit druhou šanci na to, aby věřitelé, kteří půjčili bezúročně nebo za slušný úrok, dlužnou částku nenavyšovali apod., byli z druhé šance vyloučeni. Zoufalí dlužníci se pak mohou cítit v prácu, že oni mají právo využít své druhé šance a dlužné částky odmazat a nikdy nevrátit. Tady je zase zapotřebí mít pochopení pro věřitele.