Názory k článku TOP 5 argumentačních faulů v diskusích o inkluzi

Omlouvám se za neznalost, ale není mi jasný status asistenta. Co je to za člověka? Jaké má vzdělání? Jak je placen? A z čeho? Nechci nijak zpochybňovat nárok handicapovaných dětí na vzdělání, ale pokud má mít každé z nich asistenta, neumím si představit, kde se na to vezmou peníze. Zvlášť v situaci, kdy není na zaplacení kvalitních učitelů a lidé pečující doma o handicapované dítě či třeba rodiče po mrtvici dostávají směšnou almužnu. Proč není možné raději přidat peníze přímo rodičům těch dětí?

Je tak nějak zažité, že když není poznat, co že to je na obrázku, tak dítě neumí kreslit.

tak u kluka nešlo o to, jestli je nebo není poznat. tam šlo o nechuť vůbec vzít tužku (pastelku, štětec, razítko, křídu...) do ruky a něco nakreslit. maximálně tak během chvilky na papír našmrdlal pár čar a bylo vymalováno. a že jeho starší sourozenci výtvarničili rádi, takže měl k výtvarným pomůckám přístup či se mohl přidat do party, ale on o to fakt nikdy nestál.

Jenže tohle NENÍ inkluze. Děti, které toho stihnout víc, by toho měly v hodině dělat víc, pracovat třeba víc do hloubky, napřed ... Jenže to je právě to, co u nás většina pedagogů nezná, jsou zvyklí pracovat se všemi dětmi v jedné chvíli na jedné věci, a to je ten průser.

Prostě by to chtělo Komenského v praxi Malotřídky, kdy vlastně téměř každý dělá něco jiného, svým tempem, frontální výuka jen někdy a pro někoho, a tím vším se prolíná spolupráce, týmový duch. U nás momentálně utopie.

Neskončili, protože "nebaví matematika" je prostě a jednoduše způsobeno nesprávnou výukou matematiky.

mého kluka nebaví kreslení a nikdy ho nebavilo, ani když byl malý. samo o sobě by to nebyl problém, konečně kreslit člověk nemusí, nicméně s tím kreslením souvisí problém s grafomotorikou, to se pak odráží při psaní a nejde jen o neúhledné písmo, ale že nezvládá zároveň soustředit pozornost na tvary písmenek a význam psaného nebo i gramatické jevy. a stejně, jako ho nikdy nebavilo kreslení, tak ho nikdy ani nebavilo čtení a to navzdory tomu, že se číst naučil sám už jako předškolák - ale vždycky si přečetl jenom to, co nutně potřeboval a cokoli jiného číst nechtěl. no a problém čtení a psaní se samozřejmě odráží i v matice, která ho baví (a bavila už jako předškoláka), protože někdy je pro něj obtížné z napsaného pochopit, co se po něm chce, ačkoli matematicky to pro něj problém není. nebylo by účelné volit pro něj matiku, když ho tedy baví a rezignovat na češtinu, když ji tak nemá rád. ne, minimálně ne do doby, než do sebe dostane potřebné základy a dovednosti, protože bez nich by za chvíli pohořel i v té matice, která ho baví. ba naopak, psaní a čtení je potřeba věnovat větší úsilí, protože doba předávání a uchovávání informací od úst k ústům se ukázala jako neefektivní a vedla k vynálezu písma. a bohuže, pro čtenářskou gramotnost, pochopení psaného textu, nestačí jenom znát podobu písmenek.

ono na základní škole se věci neberou ani nijak extra do hloubky, berou se spíš základy, které buď dodají potřebné základní znalosti (čeština, matika), nebo rozvíjejí obecný přehled (dějepis, přírodopis...), které dětem pomáhají zorientovat se v tom, co by je bavilo či nebavilo a na kterých se pak staví na středních školách, které už si vybírají podle svého zájmu.

Rha, já asi vím, co chceš říct. Souhlasím s tím, že působení rodičů je naprosto klíčová záležitost, a že i dítě s vysokým intelektem může skončit posléze s diagnózou LMP, v podstatě kvůli nepodnětnému prostředí (zjednodušeně řečeno). A že příliš ambiciózní, zakomplexovaný, úzkostný ... /dosaď dle potřeby/ rodič může pro dítě znamenat stejný průser. Mmj proto, že všechno dělá podle nejlepšího vědomí, jak nejlépe umí, ale jak píšeš, nikdo ho to jinak nenaučil. A tak je dítě od malinka zaškatulkováno jako třeba autista, a 100 x opakovaná lež se stane pravdou. Dítě se pak už opravdu jako autista projevuje a když má štěstí, povede se autismus "rozpustit".

Třeba agresivita u dětí a poruchy chování jsou bezesporu výsledkem výchovného působení, ale nikoli ve smyslu, že jsou děti bity, tak taky bijí ... Prostě nedostávají od malinka to, co nutně potřebují, tak si vyvinou agresivní postoj. I když se ti rodiče třeba snaží, seč mohou, nedokážou přečíst nejzákladnější potřeby toho dítěte, přes veškerou snahu se to dítě může cítit nemilováno, ale samo to samozřejmě neumí identifikovat. A jak říkaval Matějček - deprese a agrese jsou jablíčka z jednoho stromu.
Jenže ... lidi na to nejsou připravený, tohle slyšet.

A pak si myslím, že jsou postižení, kde to takto jednoduše říct nejde. Ale s těmi stejně taky neumíme pracovat, protože každá odchylka je vnímána jako katastrofa, a jediná správná cesta je snaha o co největší srovnání do "normálu". Přitom si myslím, že každý člověk s postižením by mohl poskytnout té "normální" většině něco velmi cenného, ale my to v něm ubijeme, protože se ho za každou cenu snažíme napasovat do těch našich mantinelů.

Já bych byla pro všechny tyhle škatulky a diagnozy zrušit, a přistupovat ke každému podle toho, JAKÝ je, co dokáže, a přirozeně brát ohledy na to, co mu nejde, co nemůže.