Názory k článku Dva roky odkladu pro postižené děti: mohou přestoupit, ale nemusí

"Děti se neporovnávají, pracují na svých plánech učiva."
Nebo taky nepracují a dělají ve třídě bordel. Čímž ruší i ty ostatní, které by třeba cosi dělat chtěly.

CHersi, právě proto nedávám syna do klasické běžné školy. Co by měl za známky? A jak by ho to motivovalo? A k čemu?

Chodí do školy, která ho vzdělává dle jeho potřeb (stejně jako dvacet dalších ve třídě), plní si svůj plán učiva, spolupracuje se spolužáky, má radost ze svých pokroků.
Ve škole se žáci neporovnávají navzájem, nepíšou se písemky... děti škola baví a pracují proto, že je to baví.

...integrace a inkluze jsou dva odlišné pojmy.

Integrace je začlenení dítěte nebo skupiny do stávající systému, s tím, že jsou poskytnuta podpůrná opatření.
(to je to, o čem se píše výše).

Inkluze je vzdělávání všech (!!!) žáků v kolektivu dle jejich potřeb. Nadaných, se SPU, jiného etnika... prostě všech.

Jenže inkluze se jaksi dost blbě realizuje ve stávajícím frontálním systému výuky. Tedy v systému, kde se předpokládá, že každý žák učí to samé učivo ve stejném rozsahu ve stejný čas stejným způsobe, a je hodnoceno známkou.
V podstatě to moc nejde.

Existují ale jiné přístupy - a již v řadě škol fungují - invidualizované výuky. Děti se neporovnávají, pracují na svých plánech učiva.

S lehkým úsměvem ve tváři mohu říci, že ten, kdo podal tento návrh, tak to opravdu za nynějšího stavu a úrovně školství a rozdílného vědomí lidí, není moudrý nápad. To by od základu muselo dojít k reorganizaci celého, ale komplet celého systému školství a nastolit zcela nový řád a sytém. Zde bych se odkázala na slova Jana Amose Komenského - škola hrou. Ono jde totiž o to, že tohle školství zatím nepodporovalo individualitu dětí, tedy toho, co kdo a o co se zajímá, nýbrž má ještě dosud řád všeobecného přehledu, kde už nyní se v první třídě učí cizí jazyky, ba i ve školce, čímž se sice zdokonaluje chytrost, ale potírá moudrost. Což znamená, že máme kupu chytrých blbců a pramálo moudrých. Navíc známkováním se podporuje nezdravá soutěživost, kdy třeba děti spíše prakticky s sportovně zaměřené se stávají oucaidery. To je právě ta pitomost našeho školského systému. Protože každý z nás má své vlastní plus a zájmy a to je třeba podtrhnout. A to dnešní systém školství nedělá. Navíc to kolikrát neudělají ani rodiče a v dětech zabíjí jejich podstatu tím, že je tlačí do něčeho, co nechtějí a nebo jim brání v tom, co chtějí, protože zrovna je to pro ně hnus. Další aspekt je tu tedy onen zmiňovaný handicap dětí. Protože jsem měla syna s autismem a ptala jsem se sama sebe, kde se vlastně tyto handicapy berou, tak od nás od dospělých, děti jenom kopírují, co děláme my dospělí a někdy to vygradovávají až na ležatou osmičku, no a vlastně každé dítě reaguje jinak. Pokud jste workoholici a oba rodiče a vaše dítě si to vysvětlí po svém, může vám to odzrcadlit tím, že se pásne do role hyperaktivního dítěte. Stejně tak jako náš syn zaujal roli autisty a odzrcadloval nám naše povahové stránky, naše vlastní vzorce chování. Uvědomila jsem si to a začala se synem hodně mluvit a komunikovat, tím jsem se i já sama vzdala starých vzorců chování. Naštěstí se otevřel a začal mluvit, takže spoustu věcí dokázal pustit a když pak začal řádit a tatínek se divil co se to děje, jen jsem zdvihla hlavu a řekla. No, tak to kamaráde zapátrej sám v sobě, protože tohle po mě nekopíruje. Jinak pracuji s dětmi s handicapem. Momentálně s chlapečkem ze středně těžkou mentální retardací. Strašně úzkostlivě vnímá to, jak se k němu chová maminka. Umí spoustu věcí o kterých maminka ani netuší, že je umí, ale tato pozice mu s naprostým přehledem vyhovuje, protože mu aspoň nějakým způsobem zaručuje pozornost, kterou vnímá, že mu chybí ze strany maminky. Pracovala jsem ještě se 4 letým chlapečkem se středně těžkou mentální retardací, kdy maminka s ním jednala stytlem, ne, ne, ne, nesmíš, nemůžeš, tady seď, zasypala ho spoustou hraček a nevšímala si ho. Stejně tak jako byla umíněná maminka, byl umíněný tento chlapec. Po půl roce péče se začal mentální handicap rozpouštět, tento chlapec se geometrickou rychlostí učil, ve čtyřech letech rozeznával písmenka, počítal, rozeznával číslice, ale jeho umíněnost, ze které odmítal odstoupit ho vedla k tomu, že odmítal vykazovat jeho skutečné dovednosti. Takže vlastně tímto způsobem okolí chtěl přimět k tomu, aby o něj pečeovalo, sedal si druhým na klín, chtěl se mazlit, jelikož mu chyběla péče maminky, kterou on ze srdce miloval. Stejně jako chlapeček se kterým pracuji teď. Tohoto chlapečka maminka miluje a dýchala by za něj, jen její projevy lásky jsou kapku neohrabané až nešťastné. Kdykoliv u tohoto chlapečka naskočím na činnost, kterou on má provést sám, snaží se mě překecat k tomu, abych jí udělala za něj. A když vyberu činnost, kterou dělá běžně a vnesu do ní nový prvek, který se má naučit, po jedné minutě to vzdá a odejde. Takže jestli někdo nepracoval s těmito dětmi a che je umístit do běžných základních škol, kde je systém takový jaký je. To prostě za současného systému školství jak je nastavený, je pitomost. Tyhle děcka je třeba vymotivovat formou hry. A tohle naše školství moc neumí. A hodně už záleží i na tom, jak jsou ochotni rodiče se svému dítěti pověnovat a změnit své dosavadní vzorce chování a pak už i na samotných dětěch, zda budou ochotni od těchto vzorců chování odstoupit. A z vlastní zkušenosti vím, že to jde. Moje práce vždy končí v okamžiku, kdy si rodič umanutě trvá na své dosavadní výchově s tím, že je to tak nejlepší a nebo když se dítě odmítá kudykoliv posunout dál. Bylo by skutečně skvělé nechat na vůli a síle rodičů kam se rozhodnou své dítě dát. Jinak mám ještě zkušenost s tím, že opravdu děti, co mají zájem se učit, chodí do praktických škol a jenom pro to, že třeba rodiny nemají zájem toto dítě podpořit. A nebo ani nemají čas a svoje děti zapojují do práce v rodině.

přiznám se, že se ve zkratkách trochu ztrácím (snad je tam i překlep),
ale co je mi srozumitelné, je to o kolektivu. Není to první smysluplná kritika inkluze, od člověka, která do toho podle mne "vidí". A takto to vidím i já, která jinak této problematice stojím mimo. Kéž by stát ještě svůj přístup přehodnotil a změnil.