Názory k článku Sportovně založené děti mají spokojenější život

Kromě genderových předsudků je v tom závěru napsaná úplná blbost - z hlediska verbální logiky. Prosadí se prostě ti nejlepší v ženské kategorii jakéhokoliv sportu (individuálního nebo kolektivního) a v ti nejlepší v mužské kategorii jakéhokoliv sportu. Říct, že v tenise se prosadí víc ženský než chlapi je přece blbost. V ženské kategorii se prosadí ty nejlepší ženy a v mužské kategorii ti nejlepší muži, ne?

Jsem líný rodič, ale dítě bůhvíproč vyhrává běžecké závody. Dcera měla našlápnuto na líného tlustého neurotika, ale oblíbila si aerobik. Takže se mám vecpat mezi šestileté holčičky a poskakovat do rytmu "Holky z naší školky"? Aby jako sportovali s rodičema?
Závěr článku je úplný úlet "Ženy mají VĚTŠÍ ŠANCI prosadit se v individuálních sportech, jako je tenis, atletika nebo třeba lyžování," uzavírá Filip Brodan.
To jako ženský hrajou tenis proti mužům a vyhrávají? A muži hrají basket proti ženám? "Ženy jako jsou dobrý v tenise a muži nejsou? Že jako Federer nebo Nadal by se lépe prosadili třeba ve fotbale? A mistryně světa v basketbale by měly radši hrát tenis, aby se líp prosadily? Co to je za nesmysl?

Souhlasím, že sport je lepší než čumět na televizi a že děti by se měly trochu hejbat.

"Sport je nenásilný způsob, jak zvládnout výhry i prohry, naučit se disciplíně, schopnosti kooperace i zdravé soutěživosti."

Osobně znám několik dětí, které se normálně běžně pohybují, hrajou si fotbal, tenis, lítají po venku a rozhodně o nich nelze říct, že by byly disciplinované a nějak moc schopné kooperace.
A soutěživost je už úplně mimo, prostě někdo holt soutěživý nebude, maximálně s největším sebezapřením ...

Přijde mi to, že tyhle věci jsou dané spíš povahově a výchovou, takže když je rodič "tlustý neurotik", asi těžko budou jeho děti opakem.

Z pohledu autora článku jsem "líná". Na to, abych běhala 1x týdně do tělocvičny, na tu dobu si jako vdova objednávala hlídání syna, fakt nemám čas. Přesto jsem vůči stresu odolná víc než dost, jak v práci, tak i v osobním životě (i přes to, co nás v životě potkalo, jsem stále optimistka a své splíny se snažím nepřenášet na okolí, které mi často říká, že nechápe, jak to všechno s úsměvem na tváři zvládám). Můj syn nechodí do žádného sportovního klubu (= v pojetí autora je asi taky líný), ale na hřišti vyšplhá bez problémů do vrcholu pyramidy, zvládne veškeré sportovní atrakce a předčí v nich o dva roky starší kluky, kteří chodí pravidelně do sportovních kroužků. Faktem ale je, že nesedí u počítačových her a u televize také tráví čas pouze "přiměřený". Budu-li paušalizovat stejně jako autor, pak si myslím, že naopak děti, které jejich rodiče odmalička nutí ke sportovním výkonům ("Ty musíš být nejlepší"), se z toho neustálého tlaku na výkonnost můžou v pubertě zhroutit. Takže "všeho s mírou" pane autore. A hlavně neztratit zdravý rozum.

A stres zvládáme myslím dobře, ale to je otázka povahy