Názory k článku Maminko - já chci - pochovat

máme to také tak, spíme přituleni a to většinou i přes den, budíme se přituleni. Holčičce je 14 měsíců, je veselá, přátelská, ničeho a nikoho se nebojí. Sama jsem velmi úzkostná a když se malá narodila, rozhodla jsem se jí hlavně jí dát pocítit co největší bezpečí. Byla to dřina a ještě pořád je, hlavně fyzicky. Mám doslova jednu ruku dlouhou, ještě že vynalezli šátky. Ale jsem moc ráda, že jsem to takhle udělala, protože se zdá, že je moje dcera vážně štastné dítě. My jsme dětskou postýlku přišroubovali k manželské posteli.Všichni máme svůj prostor a zároveň spíme spolu. Velice doporučuji.

Naprostý souhlas!

Jojo, já to myslela spíš tak, že nic se nemá přehánět. Když uvedu příklad, tak moje kamarádka příručkama vysloveně žije. Sleduje např., co by ten její klouček už měl a když to neumí, tak je z toho celá špatná. Žije tím až moc. Jak říká manžel, některé už mají místo mozku mléko . Mít přehled, ano, ale nepřehánět .
No, tak takový výlet bych si taky nechala líbit .

Takhle nějak jsem to taky zkoušela, ale žádná práce se mi s tím udělat nepodařila. Tak akorát sundat prádlo ze šňůry

souhlasím s tím, že každé dítě je jiné. Náš syn se mnou spal v postely celou noc jen 4 týdny a to ještě kvůli mě, že jsem se o něj bála, pak jsme se přestěhovali do pokojíčka, kde já spala na válendě a syn v postýlce, kojila jsem sice, ale měla jsem to štěstí, že syn od začátku spal v kuse od osmi do dvou, pak jsem si ho vzala k sobě a spali jsme spolu. Od čtyř měsíců jsem zž nekojila tak jsem se přestěhovala do ložnice. Syn spal sám, pokojík má hned vedle a v paneláku je vše slyšet a musím říct, že jeho spaní se ještě zlepšilo. Od malička vstává brzy, a když jsem s ním byla v pokoji či jsme to naivně zkoušeli si ho brát do postele že by snad ještě usnul, tak opak byl pravdou, jakmile nás zblejskne tak to je signál pro to, že se spát nebude, takže na návštěvě, kde spíme v jednom pokoji, vždy vstáváme v půl páté, v pět a opravdu nic nepomáhá, když ho vezmeme k sobě a děláme, jako že se bude ještě spinkat, tak začne teror- prsty do nosu, do ucha poplácávání, apod., dokud to nevzdáme a jeden z nás nevstane. Takže pokud spí syn sám v pokoji, a probudí se, dokáže si v postýlce spokojeně broukat a hrát s muchlínama (jeho plyšáci) ještě minimálně hodinu, ale většinou i déle a my si krásně přispíme. A to je opravdu obletované dítě, první vnouče z obou stran, stále mazlené od malička s námi trávil všechen čas na lehátku, právě tam, kde jsme byli a odvíjel se rodiný život. v postýlce přes den opravdu nebyl ani chvilenku, ale odjakživa usínal sám a v postýlce po vždy stejném rituálu ve stejný čas a mám pocit, že se na to těší. A teď jsme nastolili i odpolední spaní v posýlce a musím říct, že není problém. Vyhovuje mi to takhle, máme s manželem čas na sebe a vašík má svůj čas na to naučit se a užít si to být sám a myslím, že všem nám to vyhovuje, je to velmi společenské usměvavé dítě, které brečí jen když se opravdu něco děje a to s manželem vždy zasáhneme. Miluji svého syna a jsem ochotná pro něj udělat i nemožné, ale ne na úkor sama sebe, nemyslím si, že by to bylo prospěšné. Přitom opravdu obdivuju matky, které jsou schopné přes tuto hranici jít, já toho nejsem schopna a přes to si nemyslím, žemám své dítě méně ráda. Každý jak jemu to vyhovuje, co je fajn pro mě nemusí být pro toho druhého, naprosto to uznávám a snažím se nesoudit, i přesto, že mám jiný styl a názor.