Maminko - já chci - pochovat

Byl hodně neklidný, špatně spal. Téměř nedokázal sám spát v postýlce. Kradl si krátké chvilky spánku u mne v náručí, když jsem ho kojila. Když jsem chtěla, aby se aspoň trochu vyspal, musela jsem si ho uvázat na břicho do šátku. Ještě v roce se budil několikrát za noc s velkým pláčem. Teď vím, udělala jsem mnoho chyb.

Druhý syn, Jindřišek, je už daleko klidnější, dopřála jsem mu jako miminku kojení tehdy, kdy si sám řekl. Nehlídala jsem hodiny jak bláznivá, jestli už uplynulo dost času a skutečně "může" mít hlad. Je mu už 14 měsíců a stále spí se mnou v posteli. A nechám to tak, dokud mu to bude vyhovovat.

Dostala se mi do ruky před pár dny naprosto úžasná kniha o tom, jak indiánské ženy vychovávají své děti. Ty se neperou, neubližují si, automaticky poslouchají dospělé, netrpí žádným podivným obdobím vzdoru. A vyrostou z nich vyrovnaní dospělí, pro které je práce samozřejmostí, nepotřebují psychoanalytiky ani antidepresiva. A to proto, že do doby než začly samy lézt, trávily veškerý čas u své mámy v náručí. Miminko se tak už od narození účastní veškerého dění v komunitě a přitom je stále v bezpečí u mámy. A tak vlastně nemá důvod plakat. Ne jako naše děti, které často tráví dlouhý čas v postýlce, ohrádce, autosedačce nebo kočárku. A i v noci, kdy bychom měly čas své dítě obejmout, odkládáme je raději do postýlky, aby "si zvykalo".

Kniha se jmenuje "Koncept kontinua - hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti" a napsala ji Jean Liedloffová:

"Věřím, že naprostá většina civilizovaných matek své děti opravdu miluje a o zážitky tak důležité pro jejich štěstí je připravuje jen proto, že vůbec netuší, jaké utrpení jim způsobuje. Nepochybuji o tom, že by matky bojovaly za to, aby miminko nebylo ani minutu o samotě, kdyby věděly, jak trpí, když osamocené pláče v postýlce, jak smutné je jeho toužení a jak vážné následky může tato deprivace mít pro vývoj jeho osobnosti a pro jeho schopnost žít spokojený život."

Autorka dává naději, nám nerozumným matkám, že všechno se dá dohnat. Častým objetím, spaním ve společné posteli.

Můj starší syn, Ríša, je oproti svým vrstevníkům opožděný ve vývoji, ale v některých věcech je moudřejší než já. Býval neklidný i v kočárku, takže jsem ho opravdu často brala na procházky ven v šátku. Věděla jsem, že tak bude spokojený. Dokud jsem kojila, budil se několikrát za noc a znovu usnul jedině při kojení. Když jsem v jeho 15 měsících chtěla přestat kojit, musela jsem kojení vyměnit za svou postel. Jediné, co pomohlo, abych ho bez kojení uspala bylo, když jsem jej vzala na noc k sobě do postele. Se mnou v posteli pak spal ještě velmi dlouho. Ve dvou letech ale musel místo uvolnit svému narozenému bratrovi. I když těsně po narození druhého syna uvolňoval místo v posteli spíš můj manžel, protože ve čtyřech se spát na manželské posteli pohodlně nedá.

Teď, ve svých třech letech, usíná Ríša už raději ve své posteli. Ale svou potřebu náruče dohání během dne.

Ríša má potíže s vývojem řeči a používáme na podporu komunikace obrázkovou metodu. Umí zatím složit z obrázků jenom pár vět. Jedna z nich je a nosí mi ji teď velmi často: "Maminko - já chci - pochovat". Takovou větu umí složit asi dva měsíce. Škoda, že obrázky neuměl skládat už jako kojenec.

A škoda, že to neumí všechna nemluvňata, složit z obrázků jasnou prosbu: "Maminko, já chci pochovat".

Blog je na adrese http://dmo.blog.cz