Názory k článku Když neplodná ženská kojí dítě aneb Zázrak adoptivní laktace

Škoda, že tyhle "nechápací" hlášky o tom proč kdo nekojí se těch, co nekojí "jen tak, protože je to neba a obtěžuje atd." (a je jich málo, myslím), vůůůůbec nedotknou, zato těch maminek, které by kojily až do alelujá, ale nejde to, se to dotkne setsakra!

může taky uškodit. Právě u dětí "vymodlených", ať už počatých přirozeně, uměle či adoptovaných je třeba si na to dát pozor, protože je celkem přirozené, že i rodič je na takové dítě fixován mnohem víc než v "běžných případech". Pozoroval jsem to na sobě i na ženě, když se nám první těhotenství nepodařilo a pak se nám narodila dcera, tak jsme byli láskou až nepříčetní. Naštěstí se nám povedlo brzy další a pak ještě jedno, a pak už to člověk prostě nestíhá tak prožívat.

Kromě problémů s nástupem do školy, o kterých už jsem psal níže, mohou mít takové děti později i vážně problémy ve vztazích.

No tééda, to jsou mi věci. Zase jsem o trošku chytřejší. Nějak mě ani nenapadlo, že to jde. Je to trošku zvláštní (možná proto, že se o kojení adoptovaných dětí nemluví), ale proč ne; vždyť dříve měli v bohatých rodinách kojnou.
Nicméně, máš můj obdiv a mnoho zdaru.

Snad nebudeš litovat, že jsi neprožila těhotenství.

Lída: Může být. Ostatně, dva roky ještě není tak moc. 2 a půl už trošku jo, ale pořád to ještě není extrém. Ale tady jsem zaznamenal něco 3 letech, a to už se mi zdá dost.

My jsme v podstatě akorát nejstarší dceru museli "odstavit násilím", protože jsme chtěli další dítě. Obě starší se tak nějak odstavily samy okolo toho 1 roku. Přičemž u starší dcery se tak stalo opravdu ze dne na den - v okamžiku, kdy ochutnala jiné jídlo, tak už mlíko nechtěla.

Raději bych to ještě trošku rozvinul: Ona totiž taková přílišná fixace na matku (která samozřejmě může vznikout i jinak) není pro dítě nic moc přínosného. Dítě pak mnohem hůře zvládá nástup do školky či školy. Některé z těch dětí, o kterých jsem psal, nebyly schopny nastoupit do 1. se svými vrstevníky. A srdceryvné scény u zápisu skutečně stály za to.

A takový "ztracený rok" může mít pro život člověka opravdu zásadní význam, byť je to dnes běžná praxe. Sám pocházím z "podzimního vrhu", tak vím, jaké to je - člověk si zvykne na to, že ve třídě nad svými mladšími spolužáky prakticky ve všem vyniká, začne trpět přehnanou sebedůvěrou a vytvářet si o sobě falešnou představu. Pozdější střet s realitou může docela dost bolet. A někdo to ani nemusí "rozchodit".