Názory k článku Šestinedělí - ženská záležitost, o které se nemluví

Souhlasim s autorkou ze 6tinedeli je VELMI narocne a prevratne obdobi. Hlavne diky hormonum se zenska stava mnohem citlivejsi az precitlivela. U me to bylo tak, ze po porodu ktery povazuji za VELMI silny zazitek (kulantne receno) prislo neco jeste horsiho.
Porod byl na prvorodicku pomerne rychly (od prasknuti plodove vody 9,5 hodiny), s velmi silnymi kontrakcemi (rikal pan primar, kteremu se prubeh moooc libil-myslela jsem ze ho prastim) a bez jakehokoliv umrtveni. Myslim ze fyzickou bolest snasim obecne dobre, delala jsem bojove sporty a jsem i dost zvykla jet na rezervy. Ale porod!!!?? Fakt jsem si sahla na dno a uz vim co to znamena "lezu z toho po zdi". Doslova jsem po ni splhala, ne ze by to pomahalo :) K tomu kontrakce trvajici minutu s hroznymi krizovymi bolestmi a mezi tim 10 sekund pauza na nadechnuti. jak autorka uz jinde psala...kdyby mi rekli ze mi uriznou hlavu tak bych souhlasila :)
Je fakt ze po tomhle vykonu mi prislo normalni ze jsem mimo a necitim hned zadny zazracny prival citu. Ale hned jak jsem si odfrkla tak jsem mela prcka na pokoji a szivali jsme se uplne vpohode. Po 5ti dnech jsme sli domu, tam jsme se zabydleli a mela jsem pocit ze vse bude ok. Kojeni jsme zvladli hned v porodnici, sice zrejme nahodou protoze mi nikdo nepomahal, ale mimco se chytilo skvele. Muzu vas ubezpecit ze i se spravnou technikou,normalnimi bradavkami a velikosti (80C) me kojeni nebylo prijemne cele prvni 2 mesice. Malej sal 45 minut, stacil mu jeden prs pri jednom krmeni. Mezi tim prebaleni, nutna hygiena a neco snist a mohla jsem jit kojit zase. Spal max 20 minut mezi kojenimi (jen diky dudliku) a kojil se po 2 hodinach. Verim tomu ze kdybych mu ten dudl nedala tak me sezral :)
Ale k tem hormonum. Vubec jsem se nepoznavala jaka jsem najednou citlivka, moje hlavni vytka k manzelovi byla ze mi nedava dostatecne najevo svou lasku. V televizi jsem nemohla videt cokoliv spatneho o miminkach, Rodinku jsem radeji necetla nebot se vzdy nasel clanek ktery me rozplakal :)
Ale uplne nejhorsi byli pribuzni. Moje matka me zacala bombardovat zadostmi o kazdodenni navstevy i kdyz poslednich 7 let ji stacilo mne videt maximalne jednou za 14 dni..ze me nema rada mi rekla uz v 19ti, smirila jsem se s tim asi po 5ti letech a najednou ohromny zlom a vydirani. No, ustoupila jsem (blbka) a poslouchala pomluvy co kdo o me oskliveho rekl a za co vsechno v jejim zivote muzu. Vydrzela jsem to mesic a od te doby drzim navstevy na frekvenci max1 za tyden a dost. Tim se samozrejme potvrdilo jak jsem hrozna dcera a jak ji trapim. Muj otec ma zase ve zvyku pouze zavolat ze je na ceste k nam a ze se jede na maleho kouknout. Je dost cholericky a fakt si ke kojici matce zadne servitky nebere. Navic neuznava myti rukou a hrozne se urazil kdyz jsem to po nem 5. den po porodu chtela. Predtim hladil psy. Takze se opakuji pri kazde navsteve, tuhle proste odmitl a uz mi dava najevo ze ja ho nezajimam, jde za vnukem... jak mile.. No a tchanoic se urazili kdyz jim manzel sdelil ze bez ohlaseni prijet nemuzou neb mame vlastni zivot a ze je to slusnost. Proste kdyz uz jsem se v sestinedeli mohla chvili vyspat tak jsem nemohla usnout premyslenim o svem zivote, o tom jak mi kdy matka ublizila a jak jsem byla hloupa kdyz jsem myslela ze nasi nekdy uznaji svoji chybu. BYla jsem psychicky uplne na dne..Hormonum neporucite :))) Hruza.
Fyzicky -tak jak pisete, klasicky kolobeh. Jo...moje varianta...varila jsem vecer kdyz malej usnul-v nejdelsi pauze, pak zase po 2 hod vstaval. Proste jsme jedli ohrivane jidlo.
No, prekonala jsem to, urcite me to nejak do budoucna posililo i kdyz jeste nevim presne jak. S tchanoic uz vychazime dobre, nasi jsou horsi. Jak rikala kamaradka...oni si musi zvyknout na to ze je taky najednou neco podle tebe a ne vse podle nich. Zrejme s tim budu bojovat s kazdym dalsim kruckem naseho ditete a snad najdeme nejakou spolecnou cestu.
Tuhle manzel nadnesl (malemu je pul roku) ze bychom mohli splodit hned dalsiho potomka. Udelalo se mi uplne spatne!!! Nejde o ten porod, 9 hodiny se da vydrzet i pod vodou, ale tech 6 tydnu...to uz fakt jen tak ne!!!

Máme dvojčátka a taky slýchám "Jé to bych chtěla taky", ale říkají to jen bezdětné a chlapi:-) První půlrok jsem byla taky v mlze, až po roce jsem si uvědomila, jak jsem byla vyčerpaná, protože po porodu jsem si to ani neuvědomovala a hlavně by mi to bylo naprd. Manžel nepomáhal a od té doby to mezi námi hapruje, babičky pracují. Také jsem nechápala, jak všichni v porodnici říkali, jak mám krásné děti, necítila jsem k nim nic, měla jsem problémy sama se sebou a jak jsem se necítila fit, tak jsem nebyla schopná se radovat. Občas mám slzy v očích, když si vzpomenu na začátek, že jsem si nevychutnala období miminek. Po půlroce se to nějak spravilo a jak začaly děti lézt, tak přestal brekot. A tak vím, že žádné miminko nechci. Děti jsou zdravé a moc fajn a dělají mi velkou radost.

Souhlasím s vámi, souhlasím.
Druhé těhotenství, které jsem prožila bylo znatelně horší než první, a druhé šestinedělí nesrovnatelně horší!!!!
Co se mnou ty hormony dělaly! Vůbec jsem se nemohla z miminka radovat, které absolutně nespalo. Nevěděla jsem proč, když mé první dítě spalo i 5h v kuse. Kojila jsem, do toho přikrmovala, jezdila neustále s kočárkem, protože tam malá alespoň relativně lépe spala, trápily nás prdíky, něco jako domácnost a vaření jsem neznala.
Vybec to nebylo pěkné období, večer jsem uléhala se strachem jaká bude noc, někdy se i stalo, že jsem kojila od půl druhé v noci do rána.
Přesně tak, byla jsem zpocená, obtloustlá, bolely mě hrozně záda, unavená a nevyspalá.
A tyto stavy netrvaly jen 6 týdnů.Mé šestinedělí bylo snad tříměsíční.
Ovšem nyní?
Miluji svou dcerušku, je krásná, roztomilá, začíná lézt, má dva zoubky a jsem nesmírně šťastná, že ji mám. Vše přejde a to zlé se zapomene. Mít zdravé dítě je největší dar, který tady na světě člověk může mít.
Já za to mnohokrát děkuji....

Díky za článek!Jako by byl o mně!Mám teď syna-půl roku a přesně tak jsem vše prožívala-byla jsem aktivní mamina-paní doktorkou přezdívaná perpetuum mobile- a přesvědčená o tom,že za půl roku jdu do práce a hlídat bude manžel.Taky jsem měla depky a všechny nesnášela a přitom měla ráda.Vše je jinak a je to tak,jak má být!

Jak já Vás chápu!

Hodně štěstí!

Po dlouhé době jsem si už nic tak záživného, vtipného a srozumitelného nepřečetla.Moc se mě to líbilo.V březnu se mě má narodit miminko, tak jsem zvědavá, jak to s manželem zvládneme, trochu mám obavy, že nebudu vědět co a jak, ale snad to zmáknem.
Článek se mě moc, moc, moc líbil, jen tak dál :-D