Názory k článku 5 největších chyb v komunikaci s dětmi: Předpokládání

Nejsi neschopna matka, ale nebylo by lepsi rici: "vsichni tri mi prostrete (uklidte) stul." Nebo serad si je do kuchyne a rekni - mam tri ukoly: rozdelte si je mezi sebe - a zadej tri ukoly... k tomu je treba dodat, ze tomusi byt hotove zaroven s ukoncenim tve prace v kuchyni... a vyhraje ten kdo bude prvni... jenom napad

Dobrá, špatně jsem se vyjádřila, situace nemusí být nutně zoufalá, aby člověk potřeboval pomoct. Ke kočárkům můžu říct tolik, že zatímco "omladina" mi vždy pomohla docela ochotně, o jejich rodičích můžu říct jen opak. Pomoc při vaření právě nemá být žádná pomoc ale samozřejmost. Moje nejstarší dcera,13letá, právě vůbec nevidí, nebo se tváří, že nevidí takové ty drobnosti, jako něco někomu přidržet, podat a podobně, zatímco její stejně starý bratranec tohle všechno dělá automaticky, nenechá maminku nosit tašky a tak, kdežto já o to musím dceru žádat a to si právě myslím, že je špatně.

Blanimour ,myslím, že jsem napsala, že jsme o ni měli opravdové starosti, rozhodně jsme to nepodceňovali. Smajlík jsem napsala, protože už je to za námi.
Já si ze svého dětství pamatuji mnoho, vím, že jsem vnímala nepodstatné (dnes) problémy podobně dramaticky, dospívání rozhodně není procházka růžovou zahradou, ale slyšet od dítěte, které ví, že je na všech stranách velice milováno, které nikdy nepotkalo smrt, vážnou nemoc, nebo chudobu, že se mu nechce žít, je pro mě opravdu silná káva. Nevěděla jsem jak vůbec reagovat,až takhle jsem to v pubertě nikdy necítila. Podle mě může být člověk hodně nešťastný, ale vyslovovat takové věty pro mě znamená neúctu k životu i lidem kolem nás. Přestože je Domi má nevlastní, tak mi na ní hodně záleží a máme naštěstí tak blízký vztah, že jsme si o tom promluvily, neměla jsem problém jí říct svůj názor.
I když se trápíme, tak pokud netrpím chronickou depresí, měla bych už mít se svým smutkem ohled i na blízké okolí.Já vím, že ve dvanácti je člověk ještě dítě, které je právě v tomto věku soustředěno jen samo na sebe, ale prostě se mi nelíbilo, aby se tolik zabývala jen vlastním trápením a patlala se v tom.
Kdyby jí někdo ubližoval, snažila bych se jí pomoct, ale jí se stalo jen to,že první kluk, který se jí líbil postoupil na gympl. Radši jsem jí povyprávěla o mých milostných tragédiích :-).Mám totiž za to, že náctiletí bohužel snadno podlehnou tomu, že něco zlého se děje jen jim. Nechat ji v tom, že se zbořil svět, jen proto, že to má pubertu? Na tohle nehraju.Ať si popláče, ale ať nemučí sebe a nás týdny a týdny.
I když to zní blbě, každé trápení nás posune kus dopředu. Dnes je z Domi mnohem sebevědomější bytůstka, která už se nebere tak vážně a o to jde ne?
Já se prostě radši směju než pláču a chtěla bych, aby tak uvažovaly i mé děti, vlastní i nevlastní.

Je chybou předpokládat, že dvanáctileté děti nemají žádné opravdové starosti, když nemusí platit složenky. Vždycky mi připadá, že všichni trpí ztrátou paměti, když vzpomínají na dětství a dospívání jako na idilickou dobu. Naopak, dětské starosti jsou mnohem horší, protože děti nemají zkušenosti a nadhled pro jejich řešení. Sama za sebe musím říci: i když mám finanční problémy ařeším i slušnou partnerskou krizi, do svých dvanácti bych se právě kvůli tomu nechtěla vrátit ani náhodou.

Na muže a děti, zejména chlapečky, se zkrátka musí mluvit jako na počítač (přesně, jasně a všechny kroky činnosti uvést zvlášť a ve správné posloupnosti), to je ověřená skutečnost :-). Pokud jde o domácí "pomoc", dodnes se s mužem smějeme představě z jednoho inzerátu, kde byl hledán někdo, kdo bude "bez vytáček spoluvytvářet rodinnou pohodu" a v případě že je požádán o vyluxování, provede tuto činnost s láskou a rád. Občas si tedy vyčítáme - zase nespoluvytváříš, co?

Ale nic není jednoduché: co děláte, když ve víru vaření tak, jak bylo popsáno v jednom příspěvku výše, slušně poprosíte konkrétní dítě, aby prostřelo stůl a strhne se mela:
"Proč já, ať to udělá Honza!"
"Já jsem to dělal včera!"
"Nene, právě že já, já to dělám furt!"
"Já jsem vynesl koš!"
"Já jsem luxovala!" (jednou za uherský rok, pozn.aut.)
"Mamí, ať to udělá Anča!"
"Já budu uklízet stůl!"
"Já uklízet stůl nechci!"
"Ty máš prostřít!"
"Proč pořád já?!"
"Protože seš blbej!"
"Nešahej na mně!"
"Ty seš blbáá"!
"Já tě..."
"Mamííííí..."

Podotýkám v zájmu spravedlnosti, že pokud je požádáno druhé dítě, scénář je totožný.
...
Jsem neschopná matka????