Názory k článku K životu potřebujete jenom málo

Je to moc smutný příběh, nevím, co na to říct. Nic podobného jsem osobně nezažila a doufám, že ani nezažiju. I když... Moje kamarádka jela s manželem a se svými dětmi, bourali a obě děti jsou mrtvé, chlapeček 3 roky, holčička 10 let. Otec se zhroutil a je v psychiatrické léčebně a matka přestala úplně mluvit. Ještě jsem je nekontaktovala, nevěděla bych, co jim mám říct, jak je utěšit. Jen na ně každý den myslím a každý den se ptám Boha, jak může něco takového dovolit. Proč bere životy malým dětem, kteří se ještě žádným hříchem neprovinili a sposty jiných darebáků nechá bez povšimnutí. Když jsem přemýšlela, co bych dělala já, asi bych taky nechtěla dál žít a život by ztratil smysl. Nikdy jsem nebyla rodinný typ a dítě jsem chtěla jen jedno, hlavně pro klid v rodině. Ale teď, po všech peripetiích a zkušenostech jiných jsem svůj postoj k mateřství přehodntila a plánujeme druhé dítě, i když už nejsem žádná dvacítka. Takové příběhy, jako je Váš mě posilují v mém správném rozhodnutí. Jste velmi statečná žena, že jste tohle všechno ustála.

Radano,
přečetla jsem si Tvůj příspěvek a nemůžu opravdu pochopit chování školy. Já mám úplně opačné zkušenosti. Učitelé se Tomovi velmi věnují, ledacos mu odpustí, sami mi říkají, že mám být ráda, že Tom je v pořádku a mám se "vykašlat na učení". On se totiž učit vůbec nechce a teď v pubertě začíná být velký "lajdák". Následkem chemoterapie, chirurgických zákroků a velkého stresu, které si Tom na onkologii prožil se u něho projevila ADHD (lehká mozková disfunkce) a učitelům teď dává opravdu moc zabrat. Sama se divím, že to s ním vůbec vydrží. Ode dneška dostává léky, aby se trochu uklidnil a cítil se lépe.
Nevím, jak bych se chovala ve tvém případě, ale asi bych si promluvila s třídní učitelkou a řekla, co je pro mne důležité.
Jestli chceš, napiš na můj e-mail. Přeji vše dobré. Nela

To by se totiž asi ani vymyslet nedalo. Moje kamrádky mi již opakovaně navrhovaly, abych svoje zkušenosti s tchýní sepsala. Prý to bude bestseler..... Podle toho, zda zvolím popisný tón, nebo styl alá Erma Bombecková to bude buď horor nebo humoristický román.

Já jsem různé zážitky trousila už i tady - píši na Rodinu už spoustu let. A tak by se tu někde našly perličky jak naší první dceři šlo v péči babičky 4x o život (to není nadsázka - představte si 20 měsíční dítě, jak sedí v otevřeném okně v 5. patře....), nebo jak nás po 9 letech snažení o dalšího potomka potěšila, když zjistila, že jsem těhotná sdělením, že stejně toho budu litovat, protože staré matky (bylo mi 33) mají postižené děti.....
Nebo třeba první reakce, když jí manžel volal, že máme Anežku? Že jsme je 2x zklamali: zaprvé proto, že je to zase jen holka a zadruhé proto, že jsme jí vybrali tak nemožné jméno.

Jen na vysvětlenou: babička se i tváří, že děti chce, ale jen proto, aby sousedi viděli, že k nim vnoučata jezdí a nepomluvili je, že jim je nedáváme. Pokud tam někdy vnoučata byla, tak program není žádný, děti jsou neustále přecpávány kvanty jídla, jediný pohyb, který jim je povolen je pomalá procházka ZA RUKU s babičkou po cestičkách po sídlišti - v nastrojených šatičkách, že by jim dala tepláčky a nechala je jít na písek či prolízačky to se niky nestalo. Jaký div, že tam holky samy odmítají jezdit. S brněnskou babičkou chodíly na prolízky, do ZOO, teď když jsou větší tak do divadel, na výstavy či do muzeí. A klidně opět do ZOO - tam se zabaví i děti odrostlejšího věku.

Je třeba ještě nějaký bombónek? Tak prosím: Po zkušenostech s první dcerou (viz výše) jsem se zařekla, že do Prahy děti půjčovat nebudu, dokud nebudou schopné se o sebe v podstatě postarat samy. A tak se stalo, že když měla malá asi 3 nebo 4 roky a já jim ji nedala, zavolala mi babička v 11 v noci a hodinu na mně řvala do telefonu, že jsem kurva a že ona ví, proč jí Áju nechci dávat. Že je to proto, že není Milanova (manžel). A pointa tohoto příběhu? Aninka je dítě po IVF. (Takže vlastně může mít babi pravdu - co když se jim tam ty zkumavky pomíchaly...)

Jinak Míšo3 - tvých zkušeností z dětství je mi moc líto. Moji rodiče nám dali veliký dar: vědomí, že máme rodinu, která nás bude milovat i když někdy v životě uděláme špatný krok, i když nebudeme vypadat jako MISS, i když nebudeme mít vysokoškolský diplom. Prostě že máme zázemí ať se děje co se děje. A já opakovaně zjišťuji, jak mi tento jejich dar do života leccos usnadňuje dodnes - a to jesm už přes 20 let z "hnízda" vylétlá.

Máme doma pejska, který byl v útulku a před tím fyzicky i psychicky ve štěněcím věku týrán. Dobře vím, jak se to na jeho dušičce podepsalo. Máme ho od jeho cca 10 měsíců - již 7 let ho nikdo neuhodil, je krmen a milován ale je to na něm stále občas znát. Promiň, doufám, že tě neurazilo toto porovnávání, ale já jsem miovník pesíků a jejich (myslím si) dost velký znalec. Často vidím, jak je možné reakce lidí - zvláště dětí, které reagují otevřeněji a přirozeněji - s reakcemi těchto úžasných tvorů porovnávat. Jen jsem tím srovnáním chtěla říci, že chápu, že pokud tvoje dušička byla v dětství zraněna "neláskou", násilím a navíc ztrátou bezpečného zázemí - když jsi cítila, že maminka "ví" a nepomůže ti, že to dodnes ovlivňuje tvoje chování, názory, rozhodování a tak... Držím palce, aby jsi byla silná a dokázala se i nadále s tímto dědictvím vyrovnávat.

A souhlasím s tvou poslední větou - ve věku to skutečně není.......

Zdravím všechny
Simča

Ponekud atypicke. Vetsina babicek rve mlade rodine dite primo z rukou, dedeckove chodi pokud je to kluk, ( ale nekdy i s holkou) na ruzne klukovske hry, me ucil dedecek vyrezavat nozem (takovou tou rybyckou) a lepis pryskyrici lodicku a nakonec jsme ji pousteli v potucku za chalupou. Pamatuji se s jakym nadsenim jsme to oba delali. Chodili jsme do cirkusu, vozili se na lodce. Ucil me se nebat a umet skocit treba z metrove vysky atd. Proste zena v mem veku lehce pres 40, ktera skuhra stareckym hlasem, ze uz na to dite nestaci mi pripada jako jednorozec, nebo snezny muz.

Naprosto Ti verim, proc by sis take vymyslela, ale zni to neuveritelne. Ja ve 40 oplakala to, ze detatko nebude a pujcuji si je od kamaradek, abych byla alespon teta. Predstava, ze by mi bylo v rodine nabizeno misto babicky a ja zacala kvilet kolik mam nemoci a jak to nezvaladam, je nad mou fantazii. Nejak se do toho neumim vzit. Ale vsimla jsem si ze pokud napr. peru nebo presivam hracky, ktere jsem pro deti kamaradek koupila v sekaci, tak mi vzdy nekdo kaze o tom, jak zbytecna prace to je, obzvlast lide, ktery srustaji s gaucem a jejich jedinou dusevni potravou jsou telenovely.

Náš Filip onemocněl v 7 letech mozkovým nádorem.V Motole jsme strávili s přestávkami 9 měsíců.Chlapi někdy překvapí.Můj muž sice doma nepřeloží stéblo a nechá se pěkně obletovat,ale když onemocněl Filip,dokázal mne v nemocnici střídat každý den.Aby mne taky občas viděl ten starší,tehdy devítiletý Honzík,přišel můj muž z práce domů,něco do sebe hodil a tradá do Motola.Díky němu měl Filip i ostatní děti na pokoji perfektní čtení na dobrou noc,neboť Jirka jim četl,dokud nebyli tuzí,čili pravidelně přetahoval i večerku.Když uvážím,že dojížděl každý den do práce mimo Prahu,je to obdivuhodný výkon.
A přátelé nás taky podrželi,až to bylo dojemné.To spíš později jsem se setkali s nepochopením Filipova stavu ve škole-to platí až dosud,čtyři roky od onemocnění.Učitelky nejsou schopny pochopit,že Filip je na světě "na podmínku",kdykoli se mu nemoc může vrátit,ale samozřejmě taky nikoli.Pro nás všechny je to složité.Máme mu polevit a nechat ho "žít",nebo požadovat určité výkony ve škole?Máme zariskovat,doufat v nejlepší a brát ho jako definitivně uzdraveného,nebo ho šanovat ať si užije?Pravda je někde uprostřed,ale jak to vybalancovat?To jsou otázky,které nás trápí.Třeba škola v tom má jasno:Filip není nemocný,je tedy zdravý.Aspoň že se můžeme občas opřít o jeho SPU.Nemít dysortografii,nikoho by jeho zvláštní zdravotní situace nezajímala.