Názory k článku Domácí vězení jako další dějství absurdního dramatu

Asi nejvíc mě zaujal tenhle komentář a podobných jsem četla už víc:

"Ahoj, já s tímto určitě souhlasím. Jsem studentka gymnázia a prožila jsem si tedy obě varianty, jak je možné se vzdělávat. Distanční výuka je pro mne mnohem přijatelnější... Už jen proto, že nemusím sedět tolik hodin na zadku ve škole, můžu se jít protáhnout kamkoliv doma kdykoli, ale co je na tom nejlepší - žádní spolužáci, kteří by mě šikanovali kvůli tomu, že jsem asperger a chovám se ""tak trochu"" jinak. Je to pro mě celé vysvobození, opravdu. Zlatá distanční výuka, kdo se chce učit, učí se, kdo ne, je nahranej. Distanční výuka plně supluje prezenční. Period."

Občas mám pocit, že takové lidi vůbec nikdo neposlouchá a celou dobu je úplně ignoruje, jako by všichni žili v představě, že přesně vědí, co děti chtějí, co jim přináší radost a co naopak utrpení a měli stále tendenci mluvit za ně. Celé to na mě působí jako obrovské pokrytectví - prostě na oko si hrajeme, jak nám jde strašně moc o děti a jejich blaho, ale přitom se vůbec nestaráme o to, co některé z nich skutečně chtějí a co ne. A určitě se nedá popřít, že třeba pro nějakého extrémního introverta, ještě navíc velice neoblíbeného v kolektivu byly strašný hell naopak celé ty roky, které musel trávit povinnou prezenční výukou. Určitě to mělo taky dost vážný dopad na jeho psychiku, určitě byl taky deprivován nucenou socializací s lidma, který ho vlastně nesnášeli a nedostatkem soukromí. A takových lidí není málo a musí pro ně bejt asi dost hnusný muset všude na netu číst, jak děti trpí nedostatkem sociálních kontaktů, že jim to niči psychiku a to všechno, když si sami prošli tím, čím si prošli a když na jejich pocity tenkrát taky každej z vysoka kašlal a museli to holt "nějak vydržet". Píšu to jenom proto, že by se na tyhle lidi nemělo zapomínat ve chvílích, kdy tak horlivě zuříme z toho, o co děti bez školy přicházejí. Každá mince má dvě strany a bylo by dobré tu druhou neopomýjet.