Hlavní vyučovací nástroj je motivace

V roce 1990 začal vést v pražském Gymnáziu Na Zatlance ZKOUŠKY NANEČISTO, a tak také pojmenoval firmu, která nabízí přípravu ke zkouškám na všechna gymnázia a všechny typy středních škol. Díky němu se řada školáků cítí u zkoušek bezpečněji. Kromě vedení firmy stále učí.

Proč učíte?

Ta otázka mi přijde srovnatelná s otázkou: Proč dýcháte? Asi by bylo složitější hledat odpověď na otázku, proč jsem začal učit. Ale čím déle se v tomto povolání pohybuji, tím nadšenějším učitelem jsem.

Věřím, že jako matematik máte docela dobrý přehled o tom, kolik studentů jste již připravil ke studiu na vyšší stupeň školy. Můžete ten počet klidně zaokrouhlit.

Každým rokem se v našich zkouškách nanečisto, přípravných kurzech a dalších výukách objeví kolem dvou tisíc žáků. Za dvacet let je to čtyřicet tisíc. To číslo nebude úplně přesné, může to být méně, protože ty první roky, kdy jsem začínal, to bylo jinak, ale zase později byly silnější populační ročníky. V jazykové škole, kterou posledních několik let zastřešuji, se k tomu během roku přidá kolem sedmi set studentů od dětí po seniory. A je to pěkně provázané: když zajdu na výuku seniorů, tak mne celá řada z nich pozdravuje od dětí nebo vnoučat, které jsem učil matematiku a připravoval ke zkouškám.

Pamatujete si na první den a první žáky, kteří si přišli Na Zatlanku vyzkoušet, jestli mají šanci uspět při přijímacích zkouškách? Byl to pro vás den něčím výjimečný?

Na první zkoušky nanečisto přišli dva žáci. Dodnes si pamatuji jejich příjmení – Otčenášek a Terzijský. Všichni mne od tohoto projektu odrazovali. Tehdejší ředitel Gymnázia Na Zatlance mne zrazoval slovy: „Nevěřte, Petře, že vám někdo bude chodit dobrovolně psát písemky z matematiky a ještě vám za to bude platit, mně se studenti písemkám vyhýbali, i když je měli ve škole zadarmo.“ Nemohl jsem sehnat vyučující češtiny, nikdo tomu nápadu nevěřil. Potom jsem pomalu vytvářel tým, který se mnou do toho šel. Na začátku pro mne hodně kolegů pracovalo zadarmo nebo téměř zadarmo a stále jsem jim za důvěru a podporu vděčný.

Děkuji vám ještě jednou za kávu z elektrického kávovaru na kapsle. Našel byste nějaké společné rysy mezi firmou, z jejíhož kávovaru jste mi uvařil kávu, a svou firmou Zkoušky nanečisto? Zkouším, jestli máte rád metafory.

Dobrá káva by měla povzbudit a měla by chutnat. Všechny naše pedagogické projekty připravujeme tak, aby našim žákům a studentům výuka chutnala, a povzbuzování patří k základním pilířům našeho učení. Například ve zkouškách nanečisto píšeme při opravování vždy nejen body a známku, ale také ústní hodnocení, kde se vždy snažíme povzbuzovat, víc chválit než kritizovat, určit správný směr. Pravidelně kolem sebe trousím, že hlavní vyučovací nástroj je motivace.

Jak byste se charakterizoval jako žák?

Už na základní škole jsem párkrát sám učil naši třídu, když našemu matikáři a třídnímu zkolabovaly hlasivky. Ukázal na mne a řekl „učit půjde Husar“ a bylo to. Jelikož jsem však vždy hodně sportoval a nesmírně miloval knihy a čtení čehokoli vůbec, tak jsem nikdy nebyl klasický šprt. Do toho jsem měl asi hodně daleko.

Kdy a proč jste se rozhodl pro založení firmy?

Na vysoké škole mi kamarádi a kamarádky z jiných oborů dohazovali doučování. Individuální doučování není nikdy nijak zábavné. Dva lidi sedí vedle sebe, ten jeden to umí, ten druhý ne. Ten, který to umí, toho druhého někam tlačí, chybí tomu větší akčnost, dynamika, zábavnost. Vždy jsem chtěl učit a učit jen a jen na gymnáziu. Spolužáci z vysoké se rozutekli do různých stran, dnes nás učí jen pomálu. Mě ale učení vždy hodně bavilo. Jelikož jsem si rychle uvědomil, že je situace pro mladého učitele finančně složitá, bylo jasné, že je třeba se uplatnit i jinak než ve škole, a jelikož jsem měl se svými výukami ve škole celkem výsledky, věřil jsem, že když vymyslím smysluplný matematický kurz, určitě o něj bude zájem. A tak všechno začalo.

Jak poznáte, že někdo umí učit matematiku?

Nevím, jestli to poznám. Učení matematice je velmi individuální, je to až intimní záležitost. I jeden a ten samý žák chápe různé partie, různá matematická témata jinak. Jinak rychle, jinak do hloubky. Jako učitel se snažíte zprostředkovat žákům pohled na problém pokud možno z co největšího počtu různých úhlů a stran. Ověřujete si zpětně, jak jste jako učitel úspěšný. Cesty k naučení jsou různé. Říkávám, že každý je takový učitel, jaký je člověk. Myslím si, že dobrý učitel matematiky by měl zaujmout, žáky získat, bavit, ale také být přesný a vysvětlovat vše pokud možno jednoduše. Ale naučí i učitelé přísní a nepřístupní. Do svého týmu však vždy potřebuji kolegy, na jejichž výuky žáci přijdou opakovaně a budou se na ně i těšit.

Liší se základoškolská matematika od té, kterou se učily děti před stovkami let?

Těžko říct. Jednak jsem v té době nežil. Jednak se mění způsoby matematické symboliky, zápisy. Znaménka rovná se a plus se například objevila až v 16. století. Dříve se vzdělávaly většinou jen děti nadané, vzdělání nebylo úplně pro všechny. Přesto si odvažuji tvrdit, že učení matematice má jednotící linii a přístup dobrého učitele matematiky byl vždy hodně podobný. Matematika je hlavně učením přemýšlení, řešení problémů. Slovní úlohy, příklady týkající se měr, vah, placení, obvody, obsahy, objemy, to se prakticky učilo vždy. Školská matematika byla vždy hlavně počítáním příkladů.

Píšete také učebnice?

Na půdě nakladatelství jsme před napsáním mé první sbírky (byla zaměřena na žáky 9. tříd a měla nahradit legendárního Bělouna) s redaktorkami diskutovali o podobě moderní knížky matematiky. Mé hlavní vize byly ty, že matematické sbírky potřebují jen ti, co matematiku neumějí, že tam musí být vše nebo většina i s řešením (nestačí jen výsledky na konci) a že se příklady musejí žákům líbit. V mých úlohách najdete také auta, která jedou proti sobě, ale taky tam jede brouk Pytlík ve vozíku za koníkem a proti němu běží svižník.

Čím se liší vaše výuka od té školní?

V matematických kurzech pracuji s omezeným časem. Nemám celý školní rok, ale třeba 15, 20 týdnů a dvě vyučovací hodiny týdně. Mohu vycházet z toho, že žáci látku již někdy někde probírali, přesto si tím nemohu být stoprocentně jist. Pokud má kurz připravit na nějaké důležité zkoušky (přijímací řízení, maturita atd.), analyzuji látku, kterou je třeba umět, která se v minulých letech zkoušela, testovala. Podle důležitosti dám jednotlivým tématům předem určený prostor. Výuka musí být dynamická, hodiny potřebují svižné pracovní tempo, rytmus. Chci, aby celá vyučovací jednotka mým žákům rychle utekla, aby se nenudili, aby byli vtaženi do děje. Aby se už na konci těšili na shledání v příštím týdnu. Ale podobně jsem se snažil učit i v klasické škole a moji bývalí žáci jsou pro moji práci neustále velkou oporou a motivací. Ve zkouškách nanečisto je metodika daná vypracováváním testu. Ten je pro nás vždy odrazový můstek, žáci jsou po jeho napsání velmi otevření, mají opravdový, živý zájem o vše, na čem v testu pracovali, a celý proces je velmi intenzivní, a hlavně i efektivní.

Za co při zkouškách nanečisto přebíráte odpovědnost, a za co nikoliv?

Na tuto otázku je těžké přesně odpovědět, aby to postihlo celou funkčnost zkoušek nanečisto. Hlavní prvek je ten, že žáci nemají zaplacený celý dlouhodobý kurz, o kterém následně zjistí, že je třeba k ničemu. Na zkoušky nanečisto mohou přijít jen jednou, a pokud je zkoušky nanečisto zklamou, příště nepřijdou. Ale to se stává jen u malého procenta žáků. Není to tak, že bychom něco jednoznačně slibovali. Jde spíš o nabídku. Určitě můžeme nabídnout, že budou děti mít srovnání s velkým vzorkem jiných dětí. Určitě můžeme nabídnout, že žáci se naučí taktiku a strategii psaní testů, že získají přirozeným způsobem zkušenosti a psychologickou praxi. Téměř u všech žáků platí, že se jejich práce zlepšují. U někoho pomalu, u někoho rychleji. Zkoušky nanečisto ukazují směr, kam napřít své síly, kde jsou slabiny, které typy otázek se pravidelně nedaří. Mají v sobě jistý vnitřní motivační faktor. I po letech, co zkoušky nanečisto, řídím a sám v nich hodně učím, mne udivuje, jaké pokroky děti během cvičných testů vykazují.

Zdeněk Pinc píše ve své monografii Ovádem ve své obci, že nic takového jako dysgrafie, dyslekcie a všechna další různá dyť vlastně neexistují. Co vy na to, existuje matematická indispozice zvaná dyskalkulie?

Já sice občas tvrdím něco podobného, ale každopádně mám před psychologií velkou úctu. Existenci dysfunkcí beru jako jakýsi ověřený fakt. Ovšem jako vyučující jsem se s disfunkcemi v podstatě nepotkal. I když mi někdy rodiče říkají, že jejich dítě nějakou takovou má, nevím o tom. Učitelé matematiky se naučí číst jakoukoli mazanici, tím, že tam jdu po logice, po smyslu, tak mi čitelnost zas tak nevadí. Vím, co tam mám hledat.

Co je to matematická pohotovost?

Matematická pohotovost je neustále podaná matematická ruka každému, kdo ji potřebuje. Třikrát v týdnu mimo prázdniny a svátky jsou v našich učebnách připraveni kolegové matematici a každému, kdo přijde s nějakými příklady, tématy, pomůžeme. Někteří studenti chodí jednorázově před písemkou nebo zkoušením, jiní chodí opakovaně.

Ve své úvaze publikované v iDNES jste napsal: „Místo osvícené autority, která jediná ví a zná, by měl učitel přebírat roli motivátora, který ukáže i širší souvislosti, zasadí látku do kontextu dějin, vztah s žákem posune k dialogu.“ Učitelé si často stěžují na vysoké počty žáků ve třídách. Vy jich máte ve třídě často i přes třicet, přidáváte lavice… Může být výuka v tak velkých třídách individualizovaná?

Vždy záleží na metodice výuky. Ve zkouškách nanečisto na počtu žáků zas tak nezáleží. Výuková jednotka se dělí na část, kdy pracují děti a část, kdy já vysvětluji úlohu za úlohou. Většinou se cítím v roli učitele jako herec a celou hodinu beru jako jisté vystoupení. A stejně jako herec i já potřebuji diváky. Před poloprázdnou třídou to mnohdy není ono. Navíc u většího počtu žáků je vyšší pravděpodobnost, že budou padat důležité dotazy, že bude pro mne hodně podnětů ze stran žáků. Jedna věc je můj pohled a moje zkušenost s tím, co žáci znají a neznají, druhá pak živá a opravdová reakce. Tento dialog je ve zkouškách nanečisto hodně důležitý. Ale i já mám výuky, kde upřednostňuji nějaký menší kolektiv. Někdy například narazím při vedení kurzu na to, že v některé partii má část studentů výrazné a hluboké nedostatky, s těmi si pak v menší skupince intenzivně vysvětlujeme základy takového problému. Počet žáků taky záleží na zkušenostech kantora a jeho silách. V současnosti mám rád skupinky, které by mi na začátku mé kariéry připadaly velké, ale také se cítím pln pedagogických sil a moje práce mne zatím čím dál více baví a naplňuje.

V jednom z kurzů nabízíte přípravu na testovací otázky, s nimiž obchoduje Scio. Říká se, že Scio testy zvládají žáci, které učitelé připravují na Sciotesty. Co to má společného se vzděláváním a jaké typy žáků může tento typ testování poškodit nejvíce?

My obecně připravujeme na jakékoli zkoušky. Zanalyzujeme si, co se objevilo v předchozích letech a sestavíme si vlastní výukový program, vlastní testy, vlastní materiály. Scio testy nejsou v pedagogice žádná novinka. Jedná se o didaktický test složený jen z uzavřených otázek, to znamená z otázek, které jsou ukončeny nabídkou možných odpovědí. Takové testy jsou užívány ve světě, u nás je připravují různé pedagogické firmy, není to jen Scio. Jsou-li to testy například pro 5. třídu, vycházejí jen z látky, kterou žák 5. třídy má umět. Aby je řešitel zvládnul, musí nejprve zvládnout příslušnou látku. A látku se žák lépe naučí na otevřených úlohách, kde s ním někdo projde celý postup a ukáže mu jeho chyby. Jak známo, chybami se člověk učí. A chyba není ve zvoleném písmenku, ale ukrývá se někde ve výpočtu. Učí-li se žák jen na nějaké podobě uzavřených testů, naučí se taky jen tipovat, počítat letmo, nedbale, něco jen v hlavě, těžko po sobě hledá chyby, nepřesnosti. Tyto testy osobně považuji ještě tak dobré na testování, ne na učení. My v rámci našich příprav nabízíme možnost vyzkoušet si delší uzavřené testy, ale zároveň říkáme, že je to jen získání zkušeností s touto formou testů a třeba také nácvik správného tempa. Vlastní učení a doplňování znalostí provádíme zcela jinou formou.

Co říkáte na diskuse, zda se má, či nemá povinně maturovat z matematiky? Co by měla maturita v matematice dle vás ověřit?

Je zvláštní, že jako matematik nemám na tuto otázku pevný názor. Bylo by lépe, kdyby si matematika podobnou roli vydobyla sama, přirozenou cestou. Osobně si myslím, že matematika rozvijí logické myšlení, schopnost analyticky přemýšlet, řešit problémy tak, jak žádný jiný předmět. A není zas tak důležité, zda si student odnese do života konkrétní znalosti, jestli bude umět celý život řešit úkoly ze základní nebo střední školy. Důležité je, jestli ho ve škole naučili řešit problémy a zda je potom umí řešit v životě. Povinná maturita v mých očích ničemu výrazně nepomůže ani neublíží.

Jistě jste se zabýval úrovní příkladů lehčí i těžší verze státní maturity? Mohl byste při své odpovědi použít nějaké konkrétní příklady otázek a komentovat je?

Státní maturita je podle mne zatím neusazená a ještě dlouho bude hledat svoji přesnou podobu a skladbu. V loňských verzích byly některé úlohy až nepochopitelně z látky základní školy. Třeba počítat s měřítkem mapy, přímá úměrnost a podobně. Lehčí i těžší verze mi přišly výrazně jednodušší než všechny dřívější školní maturity, které jsem zažil jako student, učitel či předseda maturitní komise. Takže celý efekt zatím dopadl tak, že maturant z matematiky v roce 2011 musel umět daleko méně než maturanti padesát let předtím.

Pozorujete při zkouškách nanečisto nějaký rozdíl mezi dětmi z waldorfských a Montessori škol a mezi těmi, kteří přicházejí ze škol tzv. klasických?

Já si popravdě moc naše žáky nelustruji. Odkud které dítě je, zjistím spíše náhodně. Ve zkouškách nanečisto se mi zdálo, že z těchto typů škol přicházejí žáci odvážnější a schopní více experimentovat, hledat. V některých případech jim chybí větší jistota v činnostech, které tu jistotu nutně potřebují.

Co byste vzkázal rodičům, kteří jsou ambicióznější než jejich děti?

Já takovým rodičům osobně nic nevzkazuji, pokud k nám jejich děti pravidelně chodí, vzkazují jim to pravidelně naše zkoušky nanečisto. Jestli může jeden test být ovlivněn jistou náhodností, tak pravidelné skládání testů a poměřování se stejně starými dětmi je neúprosně objektivní. Já dobře vím, že každé dítě je vagonek na kolejích vzdělanosti, naším úkolem je každý vagonek posunout, co nejdál to jde, a každý vagonek posunovat lze. Na konci naší výuky je vždy žák, který je schopnější a vzdělanější. Jestli to potom stačí na přijetí v konkurenci dalších dětí, to je věc jiná. Ale stoprocentně platí: co mne nezabije, to mne posílí. Každá zkušenost v životě je cenná a vyšší vzdělanost je vždy ku prospěchu.

Setkáváte se při zkouškách nanečisto i s dětmi, které „to nedávají“? – Co pak s nimi?

Asi nesetkávám. Jsou děti, které napoprvé napíšou testy slabě. Některé to vyhodnotí, že už nepřijdou. Buď se připravují jinak, jinde, nebo sen o víceletém gymnáziu dosnily. Jiné chodí opakovaně a potom vždy ke zlepšení dříve nebo později dochází. Na začátku to bývají větší skoky vpřed, potom se to ustálí. Ale je to podobné, jako když člověk chodí do posilovny. I sebevětší sportovní nemehlo svaly do určité míry naposiluje a tělo zpevní. I pravidelné vzdělávání nese jistojistě své ovoce, na tom je systém škol založen a postaven.

Ozývá se z učeben při zkouškách nanečisto i smích? – Čemu jste se naposledy společně zasmáli?

Naše výuky jsou živé, děti se mohou projevovat dle svého naturelu. Samozřejmě jsou i chvíle nebo časové plochy, kdy je potřeba „klid k práci“. Na poslední výuce před blížícími se Vánocemi jsem předváděl velké matematické kouzlo, to byl i skrz dveře slyšet neskrývaný úžas. Když vyprávím motivační příhody, třeba o tom, jak jsem se učil jezdit jako malý na kole, a když už jsem si myslel, že to umím, tak jsem před nastoupenou rodinou, tetičkami a strýčky skončil na zemi, tak se mi zase všichni smějí. Důležité je, aby si děti uvědomily, že vzdělání nikdy nekončí, a když už si myslím, že jsem mistr světa, tak to určitě není pravda.

Co jiného byste rád dělal, kdybyste neučil matematiku a nevedl zkoušky nanečisto? (Na který z koníčků vám již nezbývá čas, a chtěl byste se k němu vrátit?)

Baví mě spousta věcí. Každý rok najezdím tisíce kilometrů na kole, přečtu minimálně padesát knih, sleduji filmy, chodím na koncerty, jsem vášnivý divadelní divák a nesmím chybět na tribuně svého fotbalového klubu. Na své koníčky si čas vždy najdu. Život se skládá z práce a ze zábavy. A práce v tom šťastnějším případě může být i zábavou. V dětství jsem okukoval zaměstnání kolem sebe ve své rodině. Chtěl jsem být doktorem, automechanikem, sedlářem, později třeba spisovatelem. Tím, že píšu matematické publikace pro děti, se mi i toto naplnilo.

Přemýšlel jste někdy o tom, jak by se dalo dosáhnout co největší spravedlnosti při přijímání dětí na vyšší stupeň školy? – Jak by podle vás měly vypadat ideální přijímačky? – A je nutné vystavovat děti přijímacím zkouškám a testování? – Nestala se někde systémová chyba?

Přijímací zkoušky musejí být transparentní, měly by vycházet z látky, kterou děti určitě probraly. Měly by být také obrazem daného gymnázia a ukazovat jeho směrování. Některé by mělo mít zkoušky více humanitní, jiné více přemýšlivé. Spravedlivější způsob rozdávání kvalitnějšího vzdělávání zdarma mne nikdy nenapadl a ani ve světě jsem nic lepšího nikde neobjevil. Zkoušení, ověřování znalostí (ať už písemné, nebo ústní) ke škole patří, co škola školou jest. Celé vysokoškolské studium je protkáno sítí zkoušek daleko náročnějších, než jsou přijímací zkoušky. Přijímací zkoušky mají i velká pozitiva. Žák se mnohdy rozhodne pro školu, kde by byl nešťastný, která je nad jeho možnosti a dříve nebo později by ji stejně opustil a ztratil drahocenný čas. V ideálním případě systém přijímacího řízení se zkouškami rozmístí děti na pro ně vhodné instituce. Život nikdy není ideální, může se však k ideálu aspoň blížit.

Petr Husar pochází z Vodňan v Jižních Čechách. Po absolvování Gymnázia ve Strakonicích vystudoval MFF UK v Praze. Učil na smíchovském Gymnáziu Na Zatlance a později na Soukromém gymnáziu Josefa Škvoreckého. Projekt Zkoušky nanečisto otevřel v roce 1990. Připravil a provozuje vzdělávací portály www.zkousky-nanecisto. cz, www.e-matematika. cz a www.e-fyzika.cz. Je autorem několika sbírek úloh z matematiky. Založil Jazykovou školu Březinka.